Paní, nemůžete si to dítě utišit?! aneb Už zase řve

Prosím pěkně, kdybyste to náhodou nevěděli, pláč je pro dítě hlavní forma komunikace. Pláčem nám sděluje svoje potřeby a to, že se nachází v nějaké nepohodě. Sděluje nám, že ho něco bolí, nebo má hlad, vztek, strach, málo nebo moc podnětů... Prase, aby se v tom vyznalo. Prý to opravdu není cílená snaha matku psychicky zdeptat, protože takového uvažování ještě není miminko schopno. No, to teda nevím!

Když ze mě doktoři Matildu vykuchali (pořád tomu nějak nedokážu říkat "porod"), já byla v rauši pod narkózou, napumpovaná chemií. Její první výkřik do světa jsem tedy neslyšela, nicméně se prý nalokala plodové vody, tudíž si to představuji asi jako zvuk, když kloktáte šalvěj při bolení v krku. Její pláč jsem pak ještě neslyšela docela dlouho, protože Matilda byla prvních pár dní neuvěřitelně klidné a spavé miminko. Na postýlce na novorozeneckém, kde trávila svůj první den, měla pověšený záznam chování a v podstatě každou hodinu se opakovala ta stejná poznámka: klidná, spí. Byla jsem z toho až nervózní a tajně, když se nikdo nedíval, jsem jí tleskala u ucha, jestli není hluchá, dávala prst pod nos, jestli vůbec dýchá, a když už to trvalo dlouho, tak s ní zatřásla, jestli je živá. Doteď věřím, že byla lehce zfetovaná z mojí narkózy. Nebo prostě vypočítavě nabírala síly na to, co mělo přijít později...

Tohle spavé a tiché období příjezdem domů totiž rázem skončilo a já zjistila, že naše dcera má hlas podobný motorové pile. Postupem času jsem začala rozlišovat dva druhy jejího pláče. Ten jeden je "nešťastný" a znamená, že něco opravdu potřebuje, něco ji bolí, má hlad nebo je přetažená. Když tento pláč spustí, mně v tu chvíli zatemní mozek hormonální lavina a já dělám cokoli pro to, aby jí bylo líp. Má hlad? Okamžitě tasím prso, ať jsem v centru města nebo v lese, za deště i vichru ji klidně nakojím v sedě na zemi a je mi v tu chvíli fuk, co se děje kolem. Bojí se zvuků v autobusu? V momentě se měním na tu šílenou matku, kterou jsem přísahala, že nikdy nebudu, co se před kočárkem natřásá a brouká jednu z pěti melodií, které vydává Matildin oblíbený hrající tygr, protože všechny ostatní melodie se mi z hlavy už dávno vykouřily (nebo vykojily?). Dělám ty nejdebilnější grimasy, chrochtám, štěkám a provázena nevěřícími pohledy spolucestujících se měním v totálního kašpara bez posledního zbytku sebeúcty.

Pak tu máme pláč při usínání. Problém, o které by mámy mohly sepsat tisícistránkové knihy. Když je náš drahoušek už natolik přetažený a podrážděný, že za boha nemůže zabrat a místo toho sebou mlátí se srdcervoucím kvílením, nastává další kolo heroických výkonů. Z hopsání na balonu už jsem si vypěstovala mořskou nemoc a díky mnou vynalezenému způsobu uspávání v manduce intenzivním šlapáním na elipticalu, za zvuku bílého šumu, jsem si nadobro zkazila radost ze cvičení.

Je tu však, dle mého laického názoru, ještě druhý pláč, takzvaný "vymrčovací". Ten ve mně příval hormonů nespouští, ten ve mně spouští vztek, zoufalství a chuť zavřít se do sklepa s flaškou vína. Tento pláč s malými mezi-přestávkami slyším víceméně celý den, protože Tilišák je zřejmě jedno z těch high needs babies, které potřebují neustále nové podněty, nošení, natřásání a akci, zato v podstatě nepotřebují spát (nebo si to aspoň myslí). Protože se ale ještě neplazí, tak si tu akci neumí obstarat sama, a tudíž se já stávám otrokem zprostředkujícím celodenní rozptýlení. Neustálé střídání poloh a míst: z houpátka pod hrazdičku, na gauč, do náruče, obejít doma všechna zrcadla, protože jako správnému narcistovi jí málo co udělá větší radost, než na sebe obdivně hledět. Kočárek, šátek, manduka, nebo i... neukamenujte mě... televize. Na mateřské jsem se totiž poprvé proklikala všemi x miliony programi kabelovky a objevila dva dětské. Jeden je zřejmě pro větší děti, protože kreslené postavičky a pohádky tam dávají aspoň nějaký smysl (Matildin oblíbený je tučňák Pingu... kecám... je to můj oblíbený). Co však paříme nejvíc, je Duck TV, což je program pro nejmenší (a nejspíš také pro zkouřené vysokoškoláky), kde bez jakéhokoli děje běhají po obrazovce barevná zvířátka, různě to tam cvaká, píská, hraje a Matilda u toho vřeští radostí. A to si pak máma dá kafe a na chvíli se zavře do bubliny.

Ale ani to naši madam kolikrát neuspokojí a já kolem ní musím tančit, moonwalkovat, předvádět zpomaleného běžkaře nebo čápa, skákat, zpívat, bafat a neustále vymýšlet nová herecká představení, protože ty moje se velmi rychle okoukají. Když přijde muž z práce, tak už si neřekneme, jaký jsme měli den. My si to totiž navzájem odzpíváme. Někdy i s kytarou a jako základní melodii použijeme jednu z hrajícího tygra.

Co ještě dělá Matildu během dne šťastnou a lehce prodlužuje ony krátké ostrůvky veselí mezi vlnami umrčeného pláče? Třeba hra mnou pojmenovaná Na Gagarina, kdy se chytne za pas a vyzdvihne do výšky, kde si pluje vzduchem jako kosmonaut a řehtá se. Chvíli...než se zalomí dozadu a rozeřve se. Vzhledem k tomu, že kolotoč nad košíkem svoje kouzlo dávno ztratil, stejně tak deka plná hraček, tak mi kolikrát nezbývá než zatnout zuby a podvolit se další oblíbené hře Na týrání. To se nad ní pokorně skloním a dovolím jí, aby mi rvala vlasy, štípala mě do obličeje, trhala uši a píchala do oka. Dělá jí to velkou radost a výsledkem je třeba i pár minut bez pláče. Neber to.

Uznávám, že moje způsoby zabavení šestiměsíčního (nelezoucího) dítěte nejsou zrovna kreativní, proto, jestli máte nějaké osvědčené tipy, podělte se o ně, prosím! :)