Státnice mi tehdy v lednu Matilda zpříjemňovala kopanci v břichu, promoci v září už hlasitě komentovala z kočárku. Nejspíš s průběhem úplně spokojená nebyla, jelikož to bylo komentování chvílemi docela nevrlé. Možná to na ní bylo jen trošku moc adrenalinu...
Promoce začínala v 9h ráno (v Praze!). "Ideální" to čas pro ty, kteří tam jedou přes půlku republiky. Vyrazili jsme tedy už v pátek večer. Hned po tom, co jsme uspali Tilišáka a předali dům i s čoklinami na hlídání kamarádům, jsme se pokusili spící dítě tiše propašovat do autosedačky a do auta. Naivně, samozřejmě se vzbudila. Aby ne, když ji normálně vzbudí i lupnutí v kyčli. Naštěstí ji naše kvalitní dálnice celkem rychle udrndala zpět ke spánku.
Původní plán byl vyrazit směr Praha v sedm večer a po deváté být u tety, kde přespíme. Že se plán úplně nepodaří, jsme stejně předem tušili, takže nás hodinové zpoždění nijak nevykolejilo. S jednou zastávkou na "lehkou" večeři v Mekáči (pardón, ale v tom šrumci jsem nestihla udělat nic k jídlu) jsme v deset dorazili k tetě.
Přesun z auta do osvětleného paneláku a tetiny nadšené výkřiky nad rozespalou Matildou ji rozebraly natolik, že jsme ji až do čtyř ráno nebyli schopni znovu uspat. Budík v půl sedmé ráno nás vytáhl z postele totálně rozlámané (starý gauč) a s kruhy pod očima (muž tři hodiny spánku, já díky kojení s bídou dvě). Na půl osmou byl plánován přejezd na magistrát do centra, kde se promoce konaly, abych stihla nácvik a registraci začínající v osm.
Ranní rituál se však klasicky neplánovaně natáhnul. Matilda dělala tradičně scény při převlíkání a následně si poblila šatičky. Muž nemohl najít peněženku, já čisté ponožky. Bylo půl osmé, když do tetina bytu dorazili moji rodiče, kteří v pět ráno vyjeli z Brna. Atmosféra se přiostřila, muž dostal od tchána vynadáno za to, že jde na promoci v džínách a já jsem zjistila, že jsem doma nechala šminky.
Za deset osm sedáme s mužem a Tilišákem, zatím jen mírně nervózní, do auta. Muž se snaží nastavit na mobilu navigaci. Nefunguje. Motáme se po spícím pražském sídlišti. Osm dvacet jsme v centru a hledáme podzemní parkoviště. Začínám být víc nervózní. Než najdeme místo, vylodíme kočár, nainstalujeme do něj Matildu, která mezitím v autě usnula a náhlé probuzení nám dává pěkně sežrat, je tři čtvrtě na devět. Hledáme výtah, zmateně pobíháme garážemi a docela to trvá, než ho najdeme. Jenže je rozbitý. Muž neváhá, zavelí směr schodiště, udatně lapne kočár a vybíhá s ním schody na ulici. Já mu funím v patách. Utíkáme k magistrátu, já "elegantně" v podpatcích, které jsem na sobě neměla víc než rok. Na schodech magistrátu už z dálky, v davu lidí, poznávám svoji nervózně stepující rodinku, která vyrazila z tetina bytu půl hodiny po nás.
Dobíhám k šatnám, rvu na sebe poslední talár a ve špalíru nastoupených absolventů hledám známé tváře. Kam máme jít, co mám dělat? Nevím nic, nácvik jsem samozřejmě prošvihla. Paní organizátorka mi v rychlosti říká: Tady stůjte a pak prostě dělejte to, co ostatní. A už hraje hudba a jde se. Tak tedy dělám a v duchu se plácám po rameni: Ještě, že jsem tu nebyla v těch osm, to by byl úplně zbytečně ztracený čas, vlastně jsme přišli akorát. Pch! Na co nácvik!
Při odchodu jsem jediná, kdo neví kam jít a k pobavení publika zazmatkuje a odchází špatnou stranou. Ale co, zvládli jsme to!
Žádné komentáře :
Okomentovat