Spinkej, broučku....nebo mámě hrábne.

Míra mojí trpělivost s Tilišákem je bohužel přímo úměrná množství dosaženého spánku. A protože opět poslední noci téměř nespím, moje trpělivost s ní nedosahuje zrovna závratných hodnot. Kolikrát je mi to přes den opravdu líto a má dojem, že jediné, co by mohlo současnou situaci zlepšit je to, kdybych se vyspala. Asi bych si pak tu mateřskou užívala stonásobně víc. Vždyť tohle má být, kurňa, nejhezčí období v životě ženy! A já mám některé dny pocit, že jen čekám, až to dítě konečně vyroste a bude v noci samo spát. Často od lidí slyším větu "užívej si to, strašně rychle to uteče..." Upřímně, někdy si nepřeji nic jiného, než aby to utíkalo ještě rychleji. A za to všechno může nevyspání a únava, dvě věci, které dokáží totálně podělat i tak skvělé období, jako je mateřská.

Musím s naprostou určitostí konstatovat, že můj spánkový cyklus je totálně v prdeli. Se spánkem bojuji už léta, a jakmile se objeví větší míra stresu, spánek ke mně prostě přestane přicházet. Mám za sebou spoustu nocí, které jsem proležela v posteli, nemohla zabrat a mozek mi jel na plné obrátky, přestože tělo se nebylo schopné pohnout únavou a prosilo o pár hodin off režimu. Tudíž říct člověku jako já "tak prostě spi, když spí dítě", je jako zamávat býkovi před čumákem rudou hadrou. Já na povel spát neumím a to, že jsem unavená až do morku kostí opravdu neznamená, že bych usnula kdekoli si lehnu. Spíše naopak – čím víc jsem unavená, tím hůř spím.

Přes den nějaké zdřímnutí opravdu nehrozí. Matilda usne jedině v kočárku, takže i když ji udrndám na zahradě a mám následujících 30-40 minut pro sebe, tak než bych zalehla a podařilo se mi usnout, tak bude Tilišák dávno hlásit konec siesty. Ano, večer se snažím jít spát poměrně brzo, avšak když Matilda zhruba v osm, po půl hodinovém kojo-houpání-chování, vytuhne, musím ten čas prostě využít k nějakému "normálnímu bytí". Ať už k tomu se osprchovat, najíst, popovídat si s mužem nebo třeba napsat článek na blog. A kolem desáté, jedenácté už potom začíná celonoční teror.

Jak jsem řekla, tak s usínáním a spánkem už nějaký čas bojuji. A teď si představte, že tohle pro mě tak těžké "usínání" musím absolvovat za noc ne jednou, ale třeba desetkrát! Desetkrát vylézt z vyhřáté postele a jít vedle do pokoje, kde se ta malá teroristka vztekle svíjí v postýlce, oči jako baterky a řev podobný raněné lvici (nebo spíš ovci, když už je znamením Beran). Musím ji pochovat, pohoupat či v nejhorším zacpat pusu prsem (ač jsem si slíbila, že už ji v noci dudlat nenechám, tak poslední dobou to opět vzdávám). Prostě počkat, až milostivě opět zabere a pak se potichu opět odplížit zpět do ložnice, do už do dávno zase studené postele a opět bojovat s tím složitým procesem usínání. A nedejbože, když lupne parketa nebo moje kyčle. To se pak rovnou ve dveřích otáčím a jedeme další uspávací kolo. A můžu vám říct, že moje tělo už se potom spánku brání zuby nehty, protože nejspíš tuší, že to vlastně nemá vůbec cenu, jelikož nejpozději do dvou hodin (a to v tom hodně optimistickém případě) se bude tento proces opakovat. Takže to pak ležím a hlava mi zase, jako za starých dobrých časů, jede na plné obrátky.

Ležím ve tmě a rozčiluje mě i oddechování muže vedle mě. Přemýšlím co udělat ze sebou – ok, potřebuji nějak zklidnit, možná bych měla začít meditovat, nebo se v józe víc soustředit na psychiku a relaxaci než na výkon (který stejně nepodávám). Možná bych měla jít na nějakou přednášku nebo terapii...nebo nemám se radši rovnou objednat k psychiatrovi..? Musím sehnat nějaké knihy o zklidnění mysli nebo mě z toho hrábne a zabiju všechny včetně sebe... hm, měla bych si asi najít nějaký kurz anger managementu... A pak se většinou ozve chůvička.

V dalších kolech marných pokusů o spánek se snažím soustředit na dech a počítám ovečky. Jedna, dva, tři... měla bych se Matildě asi víc věnovat přes den... čtyři, pět, možná, kdyby měla aktivity, co ji nějak rozvíjí, líp by v noci spala... šest, sedm, ok, musím začít číst ty montessori knížky, co jsem si nakoupila... osm, devět, deset... ok, zítra schovám všechny plyšové a plastové hračky a nechám jí tam jen ty zajímavé... jedenáct. Uáááá!!! (chůvička)

"Už je dost stará, nauč ji spát celou noc!" (=nastol metodu vyřvávací). "Už ji v noci nekoj, nepotřebuje to." "Nechoď tam na každé její zaplakání..." Děkuji za moudré rady. Ano, vím, že si za to částečně můžu sama, že nejsem dostatečně tvrdá. Ale to ta zpropadená pravidla kontaktního rodičovství, co se mi zřejmě zaryly do hlavy! Nicméně i navzdory jim jsem ji už z postele i ložnice vyhnala do vedlejšího pokoje a mělo to dokonce zhruba týdenní očekávaný efekt, kdy se budila méně. Očividně jsem ji svoji nespavostí rušila. Zkusila jsem na čas v noci nekojit, abych ji odnaučila usínat na prsu a akorát se mi snížilo množství mléka (o tom článek ZDE). Postupně se tedy psychicky připravuji na další krok s cílem odbourat usínání v náručí a na balóně. Takže nás čeká peklo a opět spousta probdělých nocí, kdy už se vidím, že tam budu sedět vedle postýlky, hladit ji a držet za ruku, zatímco ona mi bude v té své vyčítavé miminovštině spílat a vyhrožovat, drápat mě ostrými nehty (protože jejich stříhání stále odkládám) a mlátit sebou o šprušle postýlky... Až se ale jednou odhodlám, budu muset vydržet, protože houpat desetkrát za noc skoro devítikilové kroutící se dítě na balónu – to je opravdu na psychiatra.

A pak se muž diví, kam mizí ty flašky vína...