Třetí trimestr s sebou přinesl několik změn. V lednu jsem konečně, ve svých jednatřiceti letech, dostudovala a odpřisáhla všem blízkým, který se mnou tento čas protrpěli, že se do ničeho takového už nikdy nepustím. Byl to boj, dva roky dřiny, dva poslední měsíce před státnicemi naplněny nervozitou, nespavostí a taky obav, že Matilda se díky tomu všemu narodí jako vzteklý nespící cholerik (no, něco málo se potvrdilo, ale aspoň částečně viním i geny :-). K čemu mi bude nově získaný titul, nevím. Minimálně mi ho ale nadepsali na cedulku pokoje v porodnici a tím jeho využití asi na delší dobu skončilo.
S tím, jak skripta a školní věci letěly v zalepené krabici do hlubin sklepa, přede mnou vyvstaly úkoly, na které jsem se upínala celou dobu učení, a to příprava na příchod mimina. Byla to skvělá forma terapie. V tu dobu mi také začal několikatýdenní předporodní kurz, do kterého jsem šla s jasnou představou o svém porodu – nesmí to bolet (ani trochu!), chci tak velké množství léků, drog a oblbováků, jak je to možné, chci tam mít nastoupené všechny doktory, co budou mít zrovna službu. A císař by byl vůbec nejlepší. Kurz jsem potom končila s tím, že musím mít naprosto přirozený porod (ideálně orgasmický nebo aspoň hypnotický…), žádné zásahy, žádnou chemii, chci ticho, klid, tmu, aromalampu, meditační hudbu a na místě bude jen muž a mnou vybraná porodní asistentka. A nedej bože, kdyby to měl být císař! Můj porodní plán byl detailně promyšlený, dvoustránkový a začínal slovy: V žádném případě se ani neopovažte nabídnout mi epidurál. Nebo tak nějak :) Ale o tom, jaká byla realita, zase příště.
Ve třetím trimestru už jsem si tak hezká a symetrická opravdu nepřipadala. Stal se ze mě Moby Dick kolíbající se kačení chůzí. Jakákoli "těhotenská roztomilost" byla pryč a já už byla schopná obléct jen mužovi šusťáky a XL mikinu. Břichem jsem narážela prakticky všude a měla problém prostorově odhadnout, kam se vejdu a kam už ne (stejný pocit, jako když řídím auto, tohle bohužel po devíti měsících ale nezmizí). Nejen, že mě v mhd pouštěly sednout i staré babičky o hůlce, ale zároveň se starostlivě ptaly: "Ale neporodíte tady, že ne?" Díky Vánocům, učení, které šlo do finále a potom po-státnicové euforii a překotné socializaci se všemi, koho jsem po dobu učení zanedbávala, jsem se na nějaké cvičení téměř vykašlala. Byla jsem ráda, když jsem se aspoň občas donutila svalit na podložku a hlasitě dýchat. Když už jsem se jó hodně rozjela, tak jsem si i šlápla pár hlemýždích kiláčků na stepperu.
Dopoledne jsem se většinou cítila celkem dobře, ale odpoledne jsem měla pocit, že mě pupek táhne dolů, někdo mě nakopnul okovanou kanadou a nemůžu se ani zvednout. Také mi bylo těžko z čehokoli, co jsem snědla. I přesto jsem na to zapomínala a dokázala se obden přežrat a pak si nadávat, úpět a trpět mužův nechápavý pohled, když říkal: "Miláčku, tak už to nejez, víš, že ti bude zase těžko." A já to stejně vždycky snědla. Ze žaludku a močového měchýře se stala palačinka, kam se nic nevešlo. Pálila mě žáha, nový pocit, který jsem před tím nezažila, a v noci mě chytaly křeče do nohou. V únoru jsem měla nahoře kolem 11 kg. Rodit jsem v dubnu odcházela s krásnými 17 kilíčky navíc. "Mám fakt hodně plodové vody" vysvětlovala jsem okolí a koukala přitom do země, protože jsem si musela připustit, že dost velký podíl na tom měla i moje rozežranost. I když to zní jako peklo, tak jsem nakonec vděčná, že až na tyhle drobnosti, to až do konce bylo naprosto pohodové a bezproblémové těhotenství. V tu dobu už jsem se vyloženě těšila. Jak na Matildu, tak na to, že se zase stanu pánem svého těla a začnu tu kalamitu postupně napravovat. Nicméně si vybavuji ten pocit, že pro mě v tu dobu stejně bylo pořád reálnější představit si přílet mimozemšťanů než to, že já, naprostý analfabet přes cokoli, co se týká dětí, budu brzy máma.
Žádné komentáře :
Okomentovat