Když je v boudě naštěkáno aneb První trimestr

První trimestr byl ve znamení dopisování diplomky a objevování nového světa – světa těhotných. Moje ranní cvičební rutina a zdravé stravování tehdy skoro ze dne na den vzali za své. Jak jsem byla líná vlézt na podložku a aspoň se protáhnout, tak jsem se na druhou stranu dokázala vybičovat k tomu, se i v osm večer oblíknout a jít si do nejbližší samošky koupit chipsy (slaninové!). Moje tělo odmítalo jíst cokoliv zelené barvy, což se týkalo většiny zeleniny, mého oblíbeného ječmene nebo třeba bazalkového pesta (jen při pomyšlení na něj se mi dělalo špatně). Takže jsem několik týdnů žila na bílých rohlících, pribiňácích a čemkoli slaném co křupalo.

To, že jsem se takhle zvrhla a flákala jídlo i cvičení, mě docela štvalo a byla jsem ráda za to, když jsem objevila existenci youtube videí s těhotenskou jógou a k těm se dokonce i párkrát týdně namotivovala. Hlavní náplní tohoto druhu cvičení bylo totiž především láskyplné hlazení břicha (miska s brambůrkami na dosah pravé ruky, levá láskyplně na pupek), procítěné dýchání (čím hlasitěji, tím líp!) a niterné spojování se se svým dítětem (chápejte, bylo před státnicemi, niterně jsem se tedy spíš spojovala s mrtvými americkými prezidenty nebo Shakespearem). Každopádně mi tento druh "pohybu" celkem vyhovoval a mohla jsem tak kolem sebe hrdě tvrdit, že "no jasně, pořád cvičím jógu" a sklízet tak obdivné pohledy. Díky spoustě času probrouzdaném v rámci studijní prokrastinace na netu jsem také objevila, že existuje něco jako těhotenské vlogy, kde holky pravidelně ukazují svoje "baby bumpy" a popisují pocity a symptomy, kterými zrovna v daný týden procházejí. Je to fakt docela sranda a já si tím občas zpříjemňovala chvíle mezi šprtáním jednotlivých okruhů na státnice. Až na to, že mě tohle množství odhalených břich a informací jak se mám cítit, co mě má bolet, co a kolik má růst, spíše mátlo, protože já to měla samozřejmě úplně jinak.

Až do konce prvního trimestru jsem v podstatě žádnou extra velkou změnu nepociťovala. Žádné ranní nevolnosti se nedostavily, po baby bumpu dlouho ani památky a nástup mateřských pudů veškerý žádný. Byl zrovna podzim a já toužila po víně a burčáku, který mi muž doma zakazoval a propichoval mě vyčítavým pohledem, když jsem to nevydržela a nalila si decku (také mi z internetu vážným hlasem předčítal, co se děje s plody alkoholiček). V mhd mě nikdo sednout samozřejmě nepustil a já skoro závistivě sledovala břicha jiných těhotných a těšila se, až to moje konečně vykoukne (kdybych tehdy věděla, jak moc nakonec vykoukne, a že mě lidi budou na konci těhotenství zastavovat s poznámkami, kdy už se ta dvojčata narodí a doktorka se bude v porodnici šeptem muže ptát, jestli čekáme nějakou nadměrnou velikost dítěte, tak bych si tohle bez-břichaté období víc užívala).