Co tě nezabije... aneb Bojujeme s rýmičkami

Je to týden, co se muž vrátil z jedné týdenní služebky, a zase nám odletěl na další. Už jeho první cesta pro mě nebyla úplně lážo plážo, jelikož mít sama na starosti půl roční umrčené dítko a dva rozmazlené psy, kteří občůrání sloupu na ulici za vyvenčení rozhodně nepovažují, je poměrně náročné. Naštěstí rodiče nebydlí daleko, tak jsem měla občasnou výpomoc s venčením Matildy, příležitostně spojenou i s donáškou oběda. Akorát ty naše čokliny mají velmi specifické požadavky, vodítko moc neuznávají a dohromady váží šedesát kilo, tudíž venčení je vždy jen na mně. Ale zvládly jsme to. Jenže teď je táta zase v čudu a my se kromě každodenních starostí musíme potýkat ještě s protivnou virózou u mě a první rýmou u Tilišáka. Co tě nezabije, to tě posílí, že...

Matilda je vlastně poprvé nachlazená, a tak první pokusy o odsávání soplíků vysavačem, prokapávání a nekonečné vstávání v noci, zůstávají na mě. A aby toho nebylo málo, tak když ráno lezu za tmy z ložnice s pocitem, že mě přejel v noci traktor, za sebou maximálně tři, milionkrát přetrhané, hodiny spánku, začíná náš každodenní psí rituál. Kolem mě do dvoumetrové výšky skáče jedna zrzavá čtyřnohá vichřice, která vyje a ječí a v jejím hysterickém projevu jasně rozeznávám slova jako: "klacíčeeek, talííř, hááázej, čůůůrat, tak už děleeej!!!" zatímco náš druhý magůrek už přešlapuje nalepený na dveřích a upřeně na mě hledí s výrazem "jestli hned nepůjdem, tak se ti tu prostě poseru". Takže tak to teď máme. Moje potřeby jsou někde na konci této hierarchie a pode mnou je snad už jen ta myš, kterou ta pitomá kočka opět dotáhla v noci živou na verandu, a která se schovává za skříní a čeká na vysvobození. To si počká.

Je vám tedy asi jasné, že potřebuji být zdravá a fit co nejdřív. Ovšem kojící matky (no, vlastně matky všeobecně) to mají při takové viróze extra náročné, a navíc mají poměrně zúžený výběr toho, čím si můžou pomoct. Mně doktorka doporučila třikrát denně Paralen, který se prý nedostane do mléka (na rozdíl třeba od Ibuprofenu). Paralen mi ale nezabírá na migrénu, a tak jsem s těžkým srdcem musela slupnout i tři Nurofeny, které do mléka přicházejí. Ale říkám si, že to je pořád lepší varianta, než sebou říznout na zem s Tilišákem v náručí. Bohužel tma, ticho a mokrý hadr na čelo je luxus, který si teď dovolit nemůžu.

Další věc, která se doporučuje i kojícím mámám, je popíjení zázvorového čaje s medem. Jednoduše na tenké plátky nakrájet zázvor, zalít horkou vodou a přidat med. Bez citrónu, ten tělo totiž ochlazuje a tento čaj má prohřát. Dobrou variantou jsou i bylinné čaje s echinaceou nebo echinaceové kapky. Piju oboje a po litrech. Navíc si dávám po lžičkách několikrát denně rakytníkový sirup od Mullera s vitaminem C, kloktám šalvěj a Vincentku, na krk přikládám priessnitzův zábal, do krku stříkám Biparox a cucám pastilky.

Co se týče Matildy, tak muž musel před odjezdem ještě narychlo sehnat odsávačku na soplíky, která se přidělá na vysavač, protože ta obyčejná nevytáhla nic. Zatím jsme odsávali jen dvakrát a je z toho pokaždé v takovém šoku, že vlastně ani neví, co se děje. Dál mám kapičky Quixx baby s mořskou vodou na stříkání do nosu (ha, trefit se je však prakticky nemožné, hází sebou jak kapr na suchu, vříská a mořskou vodou má zmáchaný celý ksichtík, zatímco v nose je minimum). Mimo jiné se doporučuje do nosu stříknout přímo z prsa mateřské mléko, které pomáhá léčit, což jsem tedy zkusila a Máťa na mě v tu chvíli hodila takový výraz, že kdyby mohla, dá mi z fleku pěstí.

Kvůli zvlhčení vzduchu mám topení obložené mokrými plínkami a na spaní jí takto obkládám i celou postýlku. V noci se mi ale stejně budí ještě častěji než obvykle,má mírně zvýšenou teplotu, pochrochtává a brečí kvůli ucpanému nosu. Je mi jí fakt líto a to, že není úplně dobře ani mně, vlastně díky tomu ani moc nevnímám. Držte nám palce, ať jsme brzy fit a pokud máte další tipy jak bojovat s rýmičkami a chřipkami, budu ráda, když nám napíšete do komentářů.