Někdy je to nářez...

Občas se mě lidé ptají, jak si tu mateřskou užívám. A vesměs čekají převážně kladnou, ne-li nadšenou odpověď, dojemné příběhy o prvních úsměvech, žvatlaní a celodenním hraní s miminkem. Někdy to tak třeba je, ale pak přijdou dny, kdy mám chuť to tady zabalit, zamknout dům a někam utéct...

To jsou například ty dny, když se probudím totálně rozlámaná po probdělé noci, kdy mou jedinou funkcí bylo otrocky sloužit jako živý dudlík. Matilda, která mi poslední dobou během dne kojení převážně bojkotuje, nedělá většinu noci totiž nic jiného než to, že mě sjíždí jak feťák lajnu a hledá, kde by se přisála. Pak přijde ráno, to znamená něco po páté hodině, kdy Tilišák usoudí, že se spalo dost a s křikem oznamuje budíček. Následuje první výzva a to převlékání z pyžámka, které Matilda hystericky ořve a tváří se jako to nejtýranější dítě. Když se chci jít s pyžámka převlíknout já, následuje další záchvat pláče, protože jsem si dovolila vzdálit se jí na deset vteřin z dohledu. Tak si zazpíváme asi desetkrát Indiáni jdou a Pi-pi-pi-pi pingu!, a když se zklidní, přemístíme se dolů do kuchyně.

Chystám slečně snídani. Třeba něco tak božího jako rozmačkané avokádo s banánem a borůvkami. Sama bych to sežrala hned! Matilda se ofrňuje, uhýbá, a když se mi do ní podaří lžičku dostat, tak to na mě prskne a následně si do pusy narve pěstičku nebo nožičku. V poledne je celkem dobrý jedlík, ale ráno je to boj. A tak zase zpívám Indiány, lžičku proměňuji na letadlo nebo náklaďák a snažím se jí do pusy dostat další sousta. Přitom jí to samozřejmě ujídám, nevděčnici jedné! Netrvá to dlouho a vztekle mi vyrazí misku z ruky. Utřu si borůvkové avokádo z obličeje, z trička, ze sedátka, z Matildy... Nechám Loty olízat to, co je na zemi. Tilišák řve a já se koukám na hodiny, protože jediná spása tohoto dne je návštěva tchýně, která mi ji na chvilku zabaví, a já si možná dáchnu.

Umístím Matildu na chvíli před televizi a chystám snídani sobě. Většinou to do dalšího záchvatu pláče ale nestihnu, Matilda se nudí. Vlastně ji chápu, jako každý den zase leží na stejném místě, obklopena stejnými hračkami a v televizi před ní běhají stejní debilní bobři nebo kačeny. Lézt se pořád ještě nenaučila. Za to ale přišla na jiný druh pohybu a snaží se z dečky uprchnout pomocí válení sudů. Občas se jí podaří doválet se z koberce až na parkety, kde se okamžitě třískne do hlavy, protože ještě nemá ani tento pohyb pořádně zkoordinovaný. Indi, indi, indiáni jdou, halí, haló… Tuhle písničku už nesnáším asi stejně jako Mravenčí ukolébavku, kterou někdy před spaním odzpívám i padesátkrát. Protože Matilda vlastně nesnídala, snažím se ji, opět marně, nakojit. Uhýbá, brečí a je jí fuk, že moje prsa brzy explodují. Na závěr mě tím svým jedním zubem kousne. Ať žije odsavačka.

Je asi devět ráno a já začínám být lehce vyšťavená, snažím se ji tedy uspat v kočárku na zahradě. Venku je kolem nuly, Matilda je zababoušaná v teplé kombinéze a pod několika dekami, zatímco já přešlapuju v domácí mikině a papučích s nadějí, že usne rychle. Už pomalu zabírá, když do toho zvoní telefon, který už lehce načatou Matildu opět kompletně probere (proč jsem si proboha nevypnula zvonění?!.) Volá tchýně: "Jak moc si se mnou počítala? Víš, já dneska nepřijdu…" Zpívám dál toho podělanýho lesního mravence a do toho mi tečou slzy vzteku. Po půl hodině drndání Matilda konečně usíná na svých dopoledních dvacet minut a já, totálně vymrzlá, lezu dovnitř. Je skoro deset ráno a k snídani si nalívám dvě deci růžového. Dneska bude krásný den.