S Matildou do lesa

S Tilišákem trávíme spoustu času v lese. Prostředí hlasitých dětských kaváren ve mně zatím vyvolává spíše paniku a migrénu a v čertici záchvaty pláče. Těch vjemů a křiku je tam na ni (i na mě) prostě moc. Navíc děti tam běhají, lezou po čtyřech a plazí se, což jsou druhy pohybu, který ona zatím nepochopila a očividně ji děsně rozčiluje, že ostatní děti už jo. Pozoruji, že se ze mě na té mateřské stává (ne)pěkný asociál, kterému je nejlíp venku nebo doma a místa s velkým shlukem lidí a cizích dětí ho děsí. A to jsem bývávala poměrně společenský člověk. :)

A protože kromě jednoho uřvaného dítěte jsme navíc majitelé dvou rozmazlených a hyperaktivních psisek (no, hyperaktivní je spíše jedna, ta druhá tráví většinu času venku hledáním čehokoli nechutného, co by mohla sežrat), příroda je pro nás na procházky ideální řešení.

Nicméně sbalit se a odjet na vycházku už není co bývalo. Před Matildou stačila do batohu naházet sváča pro pánečky, piškoty pro psy, voda pro všechny, nasedlo se do auta a jelo se. Teď už musíme plánovat. Je nakojená? Kdy naposledy? Pojedeme tak, aby v lese spala, nebo pojedeme, až se vyspí, aby mohla čučet na stromečky? Dáme zeleninku teď nebo až se vrátíme? Nebo ji dáme tam, ale v čem ji povezme, aby zůstala teplá? Rozhodujeme-li se moc dlouho a Matilda během toho sklouzne do fáze protivnosti a přetaženosti, musíme ji nejdřív uspat doma a pak půl hodiny čekat, až se probudí ("naštěstí" přes den skoro nikdy nespí v kuse dýl než tu půlhodinu, takže se podle toho dá lehce plánovat).

Museli jsme ale pořídit větší batoh. K vodě a piškotům přibyla náhradní mikinka (co kdyby se poblila, což se sice nestává a stejně bych ji v lese v zimě nepřevlíkala, ale jistota je jistota), náhradní gaťátka (co kdyby se prosrala skrz plínu, což se sice ještě nestalo, ale člověk nikdy neví), chrastítka a hrající tygr, až dostane v lese hysterák a náš zpěv jí nebude stačit (a to jsme prosím upgradovali repertoár z původního V mládí jsem se učil hrobařem na asi dalších pět písniček). S příchodem příkrmů taky balíme křupky a čajíček, prostě cokoli, co se do ní dá nacpat, aniž bych v té kose musela vytahovat prso. A samozřejmě dudlík! Sice ho odmítá, ale stejně ho vždycky nosíme. Pro jistotu. :) Nesmíme také zapomenout zkontrolovat, že je nabitý mobil, protože šumění lesa občas taky Matildě nestačí a je třeba tu nudu okořenit syntetickým bílým šumem.

Co se týče lokality vycházek a výletů, tak to se mnou měl můj muž vždy těžké a jednoduché zároveň. Těžké, protože mám od takového výletu vysoká očekávání. Chci, aby měl nějaký daný cíl (třeba rozhlednu), chci, aby to byl okruh (přece nepůjdu tam a zpátky stejnou trasu), chci aby tam byly nějaké pěkné výhledy do okolí a ideálně, aby zhruba v půlce byla restaurace či hospůdka, kde si dám kafe, abych přežila zbytek cesty. Lehké to má, protože nemám naprosto žádný orientační smysl ani paměť na místa, takže mě může v podstatě každý měsíc brát na to samé místo a tvrdit mi, že tady jsme ještě nikdy nebyli. Já mu to většinou sežeru a jsem spokojená. Nicméně s příchodem Matildy se veškeré požadavky scvrkly do jediného – aby se tam dalo jet s kočárkem. Sice bereme vždy i manducu, ale Tilišák je nejsnesitelnější a výlet vydrží déle, když to můžeme střídat. Takže poslední dobou si kafe nesu v termosce sebou a při cestě se snažím neohlížet a nekoukat do stran, aby potom, až tu stejnou trasu pošlapu zpátky, byla aspoň trošku neokoukaná.

A co vy a procházky versus dětské kavárny? Co u vás vede? :)