Co se v posledních dnech fakt nepovedlo...

Někdo tomu říká být vykojená, ale já si myslím, že to s kojením nemá co dělat. Je to prostě tou každodenní, všudypřítomnou a konstantní únavou! Únavou z toho, že jsou to už dlouhé měsíce, co se Tilišák budí v noci téměř po hodině. Některé noci navíc okoření tím, že už potom nehodlá znova usnout, a tudíž následuje další maraton uspávání třeba ve dvě ráno, nekonečné houpání na balóně a milionté kojení, které se během vteřiny zvrhne do zuřivého dudlání.

Jo, mám ráda kojení a ten pocit, když se mi rozvaluje v náručí, jednou rukou mě objímá (a štípe!) a druhou se mi snaží utrhnout pusu nebo bradu, zatímco intenzivně saje. To jsou pro mě takové naše společné chvilky, které bych si nenechala nikým vzít. Co ale nenávidím, je to její noční dudlání u prsa, kdy už prakticky vůbec nesaje a já jí prostě jen sloužím jako dudlík. Kolikrát už je mi to až fyzicky nepříjemné, ale ona jakýkoli pokus o odpojení ořve, přestože už se zdálo, že tvrdě spí.

Tak takové neveselé jsou naše noci. Má s tím co dělat rýma, kterou měla, růst dalších zubů (zatím má jen jedničky dole) a také to, že se z ní stal prostě závisláček, který neumí spát sám. Začínám pomalu zvažovat metodu "řízeného spánku", aneb "nechat ji vyřvat", ale pořád jsem na to moc měkká a říkám si, že je to prostě jen období nebo fáze a že to přejde. Noci, kdy se vzbudí třeba 6x a po přisátí zase rychle usíná, už považuji za téměř luxusní.

Takže ne, prosím, nejsem vykojená, jsem jen unavená! A z té únavy pramení spousta nešťastností, která se mi za poslední dobu fakt nepovedla. Začalo to nenápadně tím, že holt občas něco někde ztratím. Například bezdrátovou myš k notebooku. Po tom, co několikrát prohledám celý dům, v duchu se s ní rozloučím s tím, že jsem ji asi omylem vyhodila, koupím si myš novou, tak se najde. Zapadlá ve váze s kytkou.

Pak takový malý časovač na papiňák. Uvařím si v papiňáku polívku a než strčím poklici do dřezu, odklapnu z ní malý časovač… a hodím ho do koše. Několik dní soustavně prohledávám dům, až se muž podvolí a jde do popelnice vytáhnout pytel, který rozpáře a... časovač je tam!

Tohle mělo ještě dobrý konec, ale co se stalo po Vánocích, hrozilo téměř rozvodem. Muž dostal od mého táty pod stromek lístky na dva hokejové zápasy Komety. Měl z nich fakt velikou radost. Den před prvním zápasem začne lístky intenzivně hledat. Nejsou. Hledáme oba, atmosféra houstne, muž přestává komunikovat a nasazuje smrtelně vážný výraz. Obracíme oba dům i popelnici vzhůru nohama, prohledáváme ta nejnemožnější místa. Lístky jsou žel v p*deli. Ne, nenašly se. Při mém po-štědrovečerním úklidu, kdy jsem vybalovala všechny dárky a třídila papír a plasty, se tam zřejmě přimíchala i obálka s lístky. No, byla to nějakou dobu u nás opravdu tichá domácnost a nepomáhaly ani moje návrhy, že klidně pojedu do spalovny, vlezu na skládku a budu se tam holýma rukama přehrabovat, dokud ty lístky nenajdu.

A pak můj celkem nový telefon. Minulý týden jsem byla navštívit těhotnou kamarádku. Pokecaly jsme u ní doma, šly se projít s Matildou, spící v kočárku, po polích, rozloučily se a já pak zamířila na zastávku. Kamarádka, která má pár dní do porodu, se těšila, až si doma konečně lehne a odpočine si, když jsem jí hystericky znova zazvonila na zvonek, vrazila jí do rukou hladového řvoucího Tilišáka, sebrala jí mobil a vyrazila na pole hledat ten svůj. Mezitím se ho snažil muž lokovat z práce přes gmail a já podle jeho instrukcí běhala po ulicích, kde by se mohl teoreticky nacházet. Když už jsem to chtěla vzdát, zpocená až na zadku a se slzami v očích, tak na mě od jednoho domu zavolal pán, jestli jsem prý neztratila mobil. A že pořád zvoní, ale on neví, jak ho zvednout. Dobří lidé existují! :)

Dále k tomu připočtěme několik rozbitých skleniček, hrnků a talířů, co mi poslední dobou záhadně skáčou z ruky. Nebo to, že takhle v neděli vytáhnu ze skříně starý a značně jetý kartáček na zuby, postříkám ho savem a vydrhnu s ním špinavé spáry na dlažbě v koupelně, nechám ho schnout na umyvadle a pár hodin na to ho naprosto automaticky beru do ruky a čistím si s ním zuby... Jo, fuj.

Pak už jen takové drobnosti, kdy si pletu jména dítěte a psů, posílám smsky špatným lidem (ještěže že nemám milence), po vytření podlahy liju špinavou vodu do odpadkového koše a taky začínám mít problém vyjádřit se v souvislé větě. Za toho půl roku, co chodíme s Tilišákem na miminkovské cvičení, jsem si ještě nebyla schopná zapamatovat jedinou celou básničku. Zatímco ostatní holky vzorně recitují, já jen tiše melu: "Koulela se koulela, ňáká blbá brambora... cosi cosi závora"

Ne, fakt nejsem vykojená, jen bych se už, sakra, potřebovala někdy vyspat!