Co mi o mateřství nikdo neřekl... dokud byl čas!

Před tím než můj drahý plod vykoukl na svět, předcházela tomu dost poctivá a propracovaná příprava (článek o ní ZDE). Nechyběl samozřejmě zápis do intenzivního osmitýdenního předporodního kurzu, který jsem považovala za naprostou nutnost vzhledem k tomu, že jsem před tím novorozeně prakticky zblízka nikdy neviděla a co je pamperska znala jen z reklam.

A že to byl předporodní kurz vskutku do hloubky vedoucí, o tom není pochyb. Jenže se z devadesáti procent týkal toho jediného dne – porodu. Jelikož jsem si vybrala lehce alternativní kurz, řešily jsme s ostatními obtěžkanými souputnicemi do detailů témata jako nástřih, nebo epidural a proč v žádném případě ani jedno nebrat. Byly jsme nabádány jak nikdy nikdy NIKDY nedat dítě ani na vteřinu z ruky/břicha, jak nechat dotepat pupečník, jinak dítěti způsobíme celoživotní trauma a "proboha matky nedovolte, aby vám ho tam umyli nebo mu nedejbože píchli vitamín K (ten jedině v kapičkách!)."

Přišlo mi to všechno tak složité, že našprtat se a naplánovat, jak tedy bude ten můj naprosto přírodně přirozený porod probíhat, mi zabralo v podstatě velkou část těhotenství. Logicky jsem tedy počítala s tím, že takto nabušená a vševědoucí prostě dojedu do porodnice, tam si párkrát zavzdychám (samozřejmě slastně, protože budu rodit orgasmicky) a bez jakéhokoli porušení svých aniballem vytrénovaných dámských partií radostně vyplknu na svět to šťastné a netraumatizované dítě. Že se to žel nepovedlo, skončila jsem na sále a Matilda mi tak nejspíš v patnácti vmete do obličeje onen holý fakt, jak jsem jí zničila život tím, že její pupečník nedotepal… to už asi víte (pokud ne, mrkněte ZDE).

Dnes si říkám, že možná kdybych aspoň třetinu času, který jsem v těhotenství věnovala přípravě na porod, dedikovala přípravě na mateřství jako takové, udělala bych nejspíš lépe. Jenže já tehdy měla pocit, že příprava na mateřství rovná se perfektně zmáknutý porodní plán a skříň narvaná růžovými bodýčky až po velikost osmdesát.

A pak udeřila tvrdá realita.

Co mi tedy nikdo v těhotenství neřekl?

Nikdo mi neřekl, že se taky může stát to, že až mi ten malý uzlík přinesou, nezaplaví mě ta toužebně očekávaná vlna mateřské lásky, o které se všude tak romanticky píše. Že to, co mě smete, bude spíš tíživý pocit strašné zodpovědnosti a strachu, jak to všechno zvládnu. A že nad radostí z miminka převáží lítost nad zpackaným porodem a všechna ta fyzická bolest, co postupně přijde. I to se může stát. Ale nebojte, nakonec ta vlna lásky vždycky dorazí, i když třeba pomalu, jako malý pramínek, který postupně zesílí v obrovský vodopád.

Že břicho po porodu rychle splaskne, s tím jsem naprosto počítala. Měla jsem dojem, že všechny kamarádky splaskly nejpozději týden po porodu a zhruba za měsíc po něm by na nich čerstvé dítě nikdo nepoznal. "Neboj, to vykojíš" slýchávala jsem na konci těhotenství často, když váha začala ukazovat hrůzný, skoro dvacetikilový, přírůstek. Hm, tak to taky není pravidlo. Možná to způsobil císař, že se břicho hojilo a zatahovalo déle než po přirozeném porodu, ale já nesplaskávala poměrně dlouho a v podstatě tak neměla několik týdnů co na sebe, jelikož jsem rezolutně odmítala po porodu nosit znovu těhotenské oblečení. A ještě teď, deset měsíců po porodu, mám nějaké to kilo navíc, zatímco ostatní holky kolem mě jsou dávno v minusových předporodních hodnotách. Šťastné to ženy. Ono nevyspání, únava a nepravidelné (a nezdravé) jídlo udělají své.

Že se objeví spánkový deficit, to jsem taky nějak dopředu tušila, ale že bude trvat deset měsíců, to mě nenapadlo ani v tom nejčernějším snu. Kdyby v předporodních kurzech učili, jak se na tohle (psychicky i fyzicky) přípravit a jak bojovat s tím, aby se z člověka nestala zombie, dalo by mi to asi víc než tříhodinová debata na téma nástřih versus natrhnutí.

Že kojení nebude na začátku úplná sranda, to jsem taky tušila. Že to bude ale boj s dítětem kdo z koho po dobu několika týdnů až měsíců, to mi taky nikdo neřekl. Že bude odmítat pít a já budu závidět mámám, které se stěžují, že se nemůžou před dítětem ani převléct, protože stačí, když zahlédnou zdroj a jsou v rauši… Místo aniballu jsem si možná měla v těhotenství koupit kvalitní odsávačku a nemusel mi pro ni pár dní po porodu v noci jet muž přes půl města.

Nikdo mě nepřipravil na to, že strávím většinu léta, mého nejoblíbenějšího ročního období, zahrabaná doma se zataženými roletami jako krtek, protože venku udeřily čtyřicítky a se zpoceným a uřvaným miminem se nedá vyjít ani na zahradu. Že strávím dny střídavě houpáním na balónu a ochlazováním toho miničlověka ve vaničce, zatímco budu na netu zamilovaně zírat na totálně vyprodané klimatizace… Ale co, možná dobře, že jsem ven moc nevylézala, stejně jsem neměla co na sebe.

Že přijdou dny, kdy si budu říkat "já jsem nikdy neměla mít dítě" a "tohle nikdy nezvládnu". Kdy moje trpělivost půjde do kytek a já budu na ten bezbranný uplakaný uzlík vzteky ječet "proč sakra zase řveš?" a pak se jí za to hodinu omlouvat a v slzách ji utěšovat. Naštěstí největší návaly vzteku přichází často v noci. Tím pádem to nikdo nevidí a můžete to v klidu zapřít. Proč jako v předporodních kurzech neučí, jak zvládnout tyhle vypjaté situace?

Že mě nikdy nebavilo si hrát si s malými dětmi, ať už synovci či neteřemi, natož cizími, jsem nebrala jako velkou nevýhodu, protože jsem si myslela, že s vlastním dítětem to bude jiné. Že to bude super zábava sedět vedle ní hodiny na zemi a dělat bác bác do kostek a poslouchat dokola ty samé mozek vymývající melodie z plastových hraček. No… není. Teda, ano, je to lepší, přeci jen je to vaše dítě a pozorujete na něm ty pokroky a těšíte se z těch úsměvů, ale že bych tuhle aktivitu dala na stejnou příčku jako ležení s drinkem a knihou na pláži nebo objevování nějaké exotické země? Pch!

Proč mi nikdo neřekl, že si musím zvyknout na to, že moje osobní potřeby budou na minimum osekány? Že na záchod si dojdu jen, když je Tilišák zahleděný na televizi a já využiji nestřežené chvilky a na celé tři minuty si dovolím se vzdálit? Že jídlo do sebe budu házet rychlostí světla, aniž bych o pět minut později dokázala popsat jak chutnalo? Že čokoládu si budu tajně do pusy cpát jen ve chvíli, když se zrovna nedívá a přistihne-li mě, budu jí se znechuceným výrazem tvrdit, že to je e-ee?

Time management! To je to, co by se měly budoucí matky učit, dokud je čas. Ten pocit, že za den skoro nic nestihnu začal být totiž už tak intenzivní, že mě donutil si každé ráno udělat takový svůj detailní to-do list. Začalo to ve velkém stylu – položky typu: zaběhat si, uklidit ledničku, přeskládat skříň, naučit se 10 nových slovíček... Dnes jsem realističtější a uspokojí mě i to když si večer můžu s radostí odškrnout položky jako: ostříhat Matildě nehty, umýt si vlasy, naobědvat se... Uf, smutné...