Ach, to moje dítě...

Matilda bude mít za chvíli rok. Přesně 15.dubna, společně s mým mužem (který teda rok mít nebude). Je to neuvěřitelné, jak to uteklo. A díky bohu za to! Jestli mi chybí to malé ťuťuňuňu miminko? Ne, ani trochu! Musím uznat, že čím je starší, tím je to lepší. Asi proto mě to druhé zatím ještě neláká. Jsem šťastná, že se z toho malého uzlíčku pomalu stává holčička, se kterou je už občas pořádná sranda.

Teda, ne vždycky. Protože pořád, na můj vkus, hodně a často řve. Jak řekla moje americká kamarádka minulý týden:"Matilda is the biggest screamer I have ever met." Má pravdu. Upřímně, ani já neznám uřvanější děcko. Každopádně mi ten fakt, že zrovna já, naprostý anti-baby člověk, jsem byla obdařena tím nejumrčenějším křiklounkem, kterého uspokojit je téměř nadlidský výkon, přijde až vtipné. Takový hodně černý humor. Doufám, že se ti nahoře dobře baví. Ale i tak bych ji za nic nevyměnila (většinou:). Svoji vzteklost a ubrečenost kompenzuje neuvěřitelnou roztomilostí a tím, jak dokáže být někdy komická a miloučká. Má štěstí, jinak by už možná byla v baby boxu. :)

Kamarádky mě často ujišťují, že to druhé dítě bude určitě strašný pohodář a kliďas. Prý to tak bývá? Kde mi to tedy prosím můžou potvrdit a závazně podepsat? Protože dva takové Tilišáky... ufff... no, raději nad tím nepřemýšlet. Ale co, nějak bychom to asi zvládli, co jiného by nám taky zbylo :)

Zatím jsme tedy s mužem oba ve fázi, že když si prohlížím fotky z prvních měsíců, jediná nostalgická povzdechnutí jsou typu: Šmarjá, pamatuješ ty noci strávené na balóně? A ty nekonečný prdíky? A pamatuješ, jak jsi mi volala do práce, ať okamžitě přijedu nebo skáčeš z okna? A pamatuješ jak jsme si říkali, že musíme vydržet první tři měsíce a bude to lepší? A ono nebylo? :))

Co si budeme povídat, pořád je to mimino a pořád často řve. Ale dneska už alespoň většinou tuším kvůli čemu (problém je, že dost často prostě proto, že se nudí a nerozebere ji, ani kdyby k nám přišel pan Tau). Ono je to vlastně pořád něco, ať už prdy, rýmičky nebo zuby. Člověk musí prostě skousnout ty svoje a vydržet.

Má holka štěstí, že stejnou mírou, kterou mě denně vytáčí, mi zároveň dělá radost. Třeba, když si chvíli sama hraje, žvatlá si u toho a já ji jen z dálky pozoruji (s kafem v ruce). Nebo, když si vleze za pejskama do pelechu, tulí se k nim a tahá je za packy, zatímco ony drží, protože ví, že jí nesmí ublížit. Nebo, když si teď začala krásně sama sedat a lézt po čtyřech a je přitom úplně k sežrání. Nebo, když mi někdy odpoledne usne v manduce, já si k tomu sice pustím film, ale stejně na něj skoro nekoukám a místo toho ji hladím po hlavičce, očichávám a užívám si, jak je ke mně spokojeně přitulená (a je zticha:). Ona se totiž jinak moc netulí, ale to přijde snad brzy s tím holčičkovstvím. Zatím jsme pořád jednou nohou v té miminovské fázi...