Jak být ready do plavek i bez plavek :-)

Jaro v rozpuku a ženy, především blogerky, se předhánějí s tipy na nejrůznější detoxikace těla, očisty mysli, úklidy šatníku a shazování kil i jiných věcí. A protože jsem tak trochu oboje (chápejte, žena a blogerka), tak vám sem taky jeden tip šoupnu. Pouze pro silné povahy! Tak holky, znáte brazilskou depilaci? Kdo nezná, tak hned vysvětlím, že se jedná o totální odsrstění těch partií, které chlapi nemají. Ne, prsa to nejsou.

Já tuhle středověkou torturu podstupuji již několik let. Jestli to bolí? Pcháá, strašně! Nicméně dlouhotrvající výsledek mě nutí k tomu se tam vracet. Chodím k paní Irině, což je taková herdek ženská od rány, pocházející zřejmě z Ukrajiny, která se doslova s ničím nesere. Jdete poprvé, jste celá červená, stydíte se jak blázen, v rozpacích se chichotáte, ve zpocené ruce žmouláte gaťky, křížíte nohy a vysvětlujete jí, jak je vám to hrozitánsky trapné? Tak na tohle ona reaguje totálně otráveným pohledem a znechuceným povzdechem: Jéžíš, vy s tím naděláte, dneska jste asi pátá frnda, co vidim. Potom ležíte na zádech jak chrobák s nohama nahoře, zatímco vám ona zkoumavě zírá na místa, která ani vy samy nemáte takhle zblízka prohlédnutá, syčíte bolestí a ani ne v polovině procesu víte, že už to nevydržíte ani o vteřinu dýl a prosíte ji, aby raději přestala? Tak paní Irina se na vás přes vaše nahá stehna přísně podívá a s ledovým klidem prohlásí: Držte! Já polotovary nedělám!

Nicméně díkybohu za ni. Je tak rychlá, že za pět minut je z vás dokonale oškubané kuře, vypláznete tři kila a valíte spokojeně domů. No, valíte. Možná spíš chvíli půjdete hodně pomalu takovou lehce kačení chůzi a s pocitem, že vám do klína někdo nalil vařící vodu. Ale na další dva měsíce máte klid! Nedávno jsem u ní byla a donesla jí flašku vína. Za to, jak se to minule zvrtlo...

To byl totiž den, kdy měla mít Matilda hlídání, ale to nečekaně odpadlo a já už termín nechtěla rušit. Šla jsem tam tedy i s Tilišákem a doufala, že na těch pět minut se jí ujme recepční. Jely jsme tradičně pozdě a salon je ve druhém patře, takže jsem se rychle snažila nacpat s kočárkem do výtahu. Bohužel výtah velikost krabičky od sirek mě s kočárkem nepojmul. S ne moc dobrým pocitem jsem nechala kočárek na dvoře (on se totiž salon nenachází zrovna v té nejluxusnější části města, jestli mi rozumíte). Čapla jsem Matildu pod paži, přes rameno hodila těžkou tašku a utíkala po schodech nahoru. Matilda už byla dost protivná, protože to byl zrovna její spací čas. Nahoře jsem s paní recepční rychle vybavila to, že si kočárek dole schovám v kotelně. Takže zase dolů po schodech, Matilda stále pod paží a už značně zpruzená. Kočárek jsme schovaly a valíme zpět nahoru. Začínám být zpocená a Máťa v bundě taky. Řve (ale? kdo by to čekal?). Recepční se ji snaží pochovat, ale Matilda se jí bojí a propadá do totálního hysteráku. Řve takovým způsobem, že mi ji recepční celou usoplenou a zpocenou vrací, že toto teda ne. Jsem zoufalá, sakra, potřebujeme jen pět minut! Paní Irina však razantně zavelí: Běžte dovnitř, svlíkněte se a nějak to zvládneme. Chci položit vzteklou a zmítající se Matildu na zem, ale paní Irina říká razantně ne! Podlaha je špinavá. To je mi úplně fuk, nevidím jiné řešení, ale paní Irina s ním hned přichází. Lehněte si a dejte si ji na břicho. Hm, ok, poslechnu.

Takže ležím na zádech, na úzkém vysokém lehátku, dole bez, nohy roztažené a mezi ehmm... a bradou se mi zmítá Matilda v amoku, stále navlečená v bundě, protože jsem ji v tom fofru nějak zapomněla vyslíknout. Mlátí mě hlavou do nosu div mi ho nezlomí a nohama kope tam, kde paní Irina rychle lije vosk. Snažím se nevnímat tu bolest dole (kupodivu to tentokrát docela jde), zpívám Matildě nějakou blbost a dělám všechno proto, aby mi z toho lehátka nespadla na zem. Ona totálně nespolupracuje, takže v jednu chvíli v podstatě visí hlavou dolů a já ji držím za nohy. Pani Irina jen koulí očima, mlčí a jede, protože kdykoli se na Matildu podívá, ta se rozeřve ještě víc. Jen jednou suše procedí mezi zuby: Ale děcko je to hezký. Škub! Blbé je, že po tom co je první část hotová, se člověk musí otočit na břicho na tu jaksi zadní část. To ale s Matildou svíjející se na břichu moc nejde, takže se jen nemotorně odvaluji na bok a vší silou držím vzpouzející se dítě, které už teď z lehátka prostě visí dolů. Čekám, kdy jedna z nás omdlí. Naštěstí je paní Irina profík a rychle je po všem. Matilda je od kolen dolů zapatlaná voskem, já ho mám až na zádech, ale přesto vynechávám sprchu a rychle na sebe jednou rukou natahuju gaťky a zbytek oblečení. Máťu konečně držím normálně v náručí, platím, asi milionkrát se paní Irině omlouvám a slibuji, že už s děckem nikdy nepřijdu. My jsme tady zvyklí na všechno, odvětí suše. V tom stresu jí dokonce zapomenu dát dížko a normálně od tam za doprovodu Tilišákova slábnoucího řevu zdrhám. Jen co ji naložím dole do kočáru, tak vyčerpáním usíná. Snažím se jí chudince dostat zbytky vosku z vlásků a oblečení a z celého srdce doufám, že jsem jí právě nezpůsobila celoživotní trauma z depilace. To by měla teda blbý, protože jestli je po mně, tak tu bude bývat často.

Takže já jsem ready na plavkovou sezónu. A co vy?