Jak jsem se zbavila strachu z řízení auta?

Pamatujete na moje velkohubá novoroční předsevzetí? Pár měsíců od té doby uteklo, tak je na čase zrekapitulovat, jakže se mi je daří či nedaří plnit. A začneme tím nejpraktičtějším, co jsem si předsevzala. Dala jsem si pořádnou challenge konečně se zbavit svého nesmyslného strachu (a taky lenosti) z řízení auta a přestat se tak dobrovolně izolovat od vzdálenějších výletů a návštěv. A ono to jde!

Můj řidičský příběh začal už v osmnácti, kdy jsem horko těžko na počtvrté udělala autoškolu. Což o to, testy a technickou jsem se naučila nazpaměť, ale ta praktická část nějak vázla. Svým způsobem za to mohl i můj tehdejší instruktor, vzteklý a slizký dědek jménem Hula, který měl vždycky největší strach o svoje auto a taky o to, aby mu neutekla žádná sukně na ulici. Krom toho, že mi během jízdy neustále sděloval, kterou ženskou na zastávce by nejraději přefikl, tak mi kamarádsky od začátku tykal a ještě kamarádštěji mě oslovoval buď ovečko nebo ty jedna slepá krávo. Podle toho, jak mi to šlo. A ono mi to nikdy moc nešlo. Kolikrát mi poručil z ničeho nic zastavit, aby mohl vylézt z auta, opřít se o něj a rozdýchat situaci, kterou jsem dle jeho slov zase zku*vila. Já jsem mezitím seděla zkroušeně za volantem a doufala, že až se mě ten magor pokusí zabít, půjde kolem někdo, kdo to aspoň dosvědčí. U zkoušek jsem byla díky němu tak nervozní, že mě vyhodili například i za to, že jsem jela moc pomalu (tak strašně jsem se snažila nic nepokazit, že jsem soustředěně jela po dálnici třicítkou). Také jsem ze strachu z protijedoucích aut jela při zkoušce tak blízko kraje, že jsem dřela poklicemi o obrubník... Čtvrtého komisaře jsem nakonec se slzami v očích uprosila asi jen díky tomu, že jsem mu přísahala, že jezdit budu několik let jen s tatínkem. A taky jsem si ten den vzala fakt hodně krátké šaty.

Každopádně následovala několikaletá pauza, protože já jsem se už prostě za volant nějak neodvážila a doma za to byli nejspíš rádi. Nikdo mě k řízení nepřemlouval. Řídit jsem začala znova až za několik let v Austrálii (a rovnou po levé straně). A šlo mi to náhodou skvěle! Teda, do té doby, než jsem jednou brzy ráno sedla za volant bez dokladů a mobilu, zato v růžovém pyžamu a papučích, abych odvezla muže, na pět minut vzdálený vlak. Strašně tehdy pršelo. Když jsem ho vysadila na parkovišti u vlaku a chtěla vyjet zpátky na silnici, nevšimla jsem si, že jsou tam dva pruhy za sebou a přijíždějící auto ze zadního pruhu to do mě napálilo. Naštěstí to celé muž z dálky viděl a vrátil se. Papírování se slečnou co do mě (mojí chybou) nabourala vyřešil, auto nechal odtáhnout a já potupně mazala domů, v pyžamu a papučích, přes park plný lidí. Od té doby v pyžamu za volant nesedám!

A pak následovala zase dlouhatánská pauza, pouze párkrát přerušená mírnou snahou se pokusit rozjezdit. Nadšení mě ale pokaždé rychle přešlo, protože jsem měla pocit, že na to prostě nemám, nejde mi to, že to ani nepotřebuji, a že se tím vlastně nechci stresovat. K třicetinám jsem dokonce dostala od táty a muže starou třídveřovou Corsu, abych se konečně pokusila jezdit sama. Postupně jsem tedy začala brát psy do lesa a jezdit krátké známé trasy v okolí. Ale stále to nebylo ono, a když to šlo, tak jsem se řízení vyhýbala jak čert kříži.

Donutila mě nakonec až mateřská! Za poslední měsíc řídím skoro každý den, vydáváme se s Matildou na čím dál delší trasy a konečně má moje Corsa Pepina nějaké využití. A já začínám doma nenápadně nadhazovat, že by se mi líbilo trošku větší auto. Ono totiž nacpat do téhle staré mini plechovky kočárek, dítě ve vajíčku (musí být vzadu, protože vepředu nejde vypnout airbag) a nějaké další věci znamená to, že jsme naložení až po střechu. A v létě se tam bez klimy nejspíše upečeme.

Takže předsevzetí řídit - odšrtnuto! Pořád mám teda v hustším provozu stažený zadek a každou novou trasu si doma předem projíždím na google maps, abych si virtuálně prohlédla všechny složitější křižovatky. Stále si nejsem jistá jestli bych si vůbec všimla, kdyby mě chtěli stavět policajti a čtrnáct dní jsem jezdila se zapnutým zadním stěračem, protože jsem nemohla přijít na to, jak se vypíná. Zato když jsem byla poprvé tankovat, tak jsem se dmula pýchou jako pávice, jaká jsem to už dospělá, nezávislá a sebevědomá žena. A když jsem dojela poprvé autem do centra, tak jsem měla takovou radost, že jsem šla málem vzbudit i jakousi spící ožralou existenci na lavičce, aby se podíval, jak jsem to pěkně zaparkovala.

Co mi k prolomení strachu pomohlo? Tak především začít jezdit sama. S mužem vedle sebe to prostě nebylo ono. Pořád jsem se na něj spoléhala, čekala, až mi řekne, kdy si přejet z pruhu do pruhu, komu dát přednost, jestli jsme na hlavní nebo ne... Když řídím s ním, pořád jsem podvědomě nervózní, že mě za něco sprdne. Když jedu sama, tak vím, že se musím opravdu soustředit a všechna rozhodnutí jsou jen na mě. Už si to skoro užívám! Začala jsem kratšími cestami na nákup nebo do lesa se psy. Potom jsem se zapsala s Matildou na cvičení ve vedlejší čtvrti, což byla naše první společná samostatná cesta. Nejdřív jsem s ní jezdila jen tuto trasu. Časem jsem se odvážila jet k jedné kamarádce, která bydlí kousek. Potom k další, která bydlí o něco dál. Nakonec jsem se vydala na úplně opačnou stranu města.

I když vám to možná připadá jako samozřejmost a nechápete, proč jsem tak nadšená, tak věřte, že pro mě je to velký krok! Měla jsem z řízení auta psychický blok a panickou hrůzu. Stále z toho mám velký respekt. Proto nikdy neriskuji, jsem extrémně opatrná. Řízení mi přineslo obrovský pocit svobody a taky zvýšilo sebevědomí. Vím, že můžu naházet věci do auta (sice se tam skoro nic nevejde, ale co) a odjet na celý den ke kamarádce na druhou stranu města. Nemusím přemlouvat muže, aby nás někde vyzvedl nebo někam zavezl. Jasně, že všude se dostanu i městskou hromadnou dopravou, ale je to kolikrát strašně zdlouhavé, člověk s sebou táhne hromadu věcí a navíc Matilda to nesnáší a v dost velkou část přesunů prořve. Kupodivu v autě její řev dokážu vytěsnit, protože prostě vím, že se musím soustředit na něco jiného. Hodně mi pomáhá i zrcátko od Britaxu, které se připevní na zadní opěrku proti vajíčku a vy ve zpětném zrcátku dítě dobře vidíte.

Jsem strašně ráda, že jsem se vyhecovala a začala řídit. Pokud máte v hlavě podobný blok nebo strach, zkuste jej postupně po krůčkách překonávat. Já jsem naprostý extrém, trvalo mi to prakticky čtrnáct let! Věřte, že většího posery za volantem není, a když to zvládnu já, musí to zvládnout každý.

Co vy a řízení? Je to pro vás rutina nebo jste na tom někdo podobně jako já?

Líbí se vám tu? Hlasujte pro nás!