Jsem špatná máma, když...?

Občas, vlastně velmi často, se sama k sobě stavím dost kriticky. V podstatě to znamená, že zpochybňuji každý svůj čin a sebekriticky se ptám, jestli nebylo lepší to udělat jinak. Líp. No a s mateřstvím to není jiné. Pořád mi vrtá hlavou, jestli to, jak to dělám, je ta správná cesta. No, určitě není, hned si odpovídám. Na druhou stranu mi ale něco říká, že kolik je na světě matek, tolik je i cest jak pojmout mateřství. Přestože se ty cesty ve spoustě bodech protínají, stejně to každá děláme tak trošku po svém. Snažíme se být perfektní. A to prostě nejde, a tak někdy selháváme. V mém pojetí mateřství existují věci, které bych nepřiznala skoro nikomu... A víte co? Tak já je teď teda přiznám vám. Ale pšššt, jo?

Přestože svoje dítě miluji nade vše, tak se vždycky strašně těším na ty chvíle, kdy bude spát nebo ji pohlídá někdo jiný, a já se jí nebudu muset věnovat. Když nad tím tak přemýšlím, tak si těch chvilek kolikrát cením víc než těch strávených s ní. Jakoby nějaké zbytečné brouzdání na internetu, psaní článků nebo ležení u knížky bylo pro mě důležitější než čas strávený s vlastní dcerou. Je mi to líto, když si uvědomím že se vlastně třeba půl dne těším na to, až půjde spát. A říkám si, že tohle bych přece cítit neměla. Tuším, že si jednou, až bude Matilda dospělá a bude žít jinde, budu říkat, proč jsem si ty chvilky s ní neužila víc. Všechno si to moc dobře uvědomuji a stejně se na to její spaní vždycky těším.

Další přiznání. Všude se píše a každý vám řekne, ať děti v žádném případě nesrovnáváte. Každé má své tempo a nakonec se všechny všechno naučí. Některé dřív, některé později. Upřímně, závidím vám, pokud to tak máte a nikdy vás nenapadlo vaše dítě s jiným srovnávat. Já to tak nemám. Kolikrát mě docela štve, že například tamto dítě,které je o dva měsíce mladší už chodí, zatímco Matildě se nechce. Nebo, že navzdory tomu, že rodiče tamtoho dítěte v životě neslyšeli o bezplenkovce, tak jejich špunt začne bez problému v roce chodit na nočník. A nám Máťa po téměř roce úspěšného bezplenkování začne najednou všechny snahy bojkovat. Že tamto dítě umí už pojmenovat deset zvířátek a Matilda se před měsícem ustrnula na paci paci a nic jiného z ní nedostanete ani kdybyste ji přetrhli. Že tamto míň řve a tamhleto víc spí... Přiznám se, že srovnávám. Samozřejmě, že jen ve své hlavě a beru to jako můj osobní problém a vůbec ne její. Nikdy by mě nenapadlo jí to vyčítat! Ale je to tam.

Plosím tebe čopak se stajo broučku? Tak něco takového ode mě Matilda nikdy neuslyší. Na děti nešišlám. Zato dělám něco mnohem horšího. Občas se prostě neudržím a jsem před ní sprostá. Pracuji na tom, aby se to nestávalo často, ale život s takhle náročným dítětem si holt vybírá svoje daně. A jednou z nich je to, že můj slovník se změnil na slovník unaveného dlaždiče, který má fakt blbý den. Snažím se aspoň ty nadávky nesměrovat na ni, ale tak nějak... do plénu. Dost mi pomohlo to, že jsem konečně začala řídit. Přestože vím, že na silnici v podstatě každý řídí líp než já, tak když mi vzadu řve hysterické děcko, psychicky mi hodně pomůže se z toho vynadávat. To je pak debilní kretén i ten, co má škaredou barvu auta.

Matilda nepapá. Teda někdy papá, většinou na návštěvách, nebo když se kolem vyskytují jiné maminky, protože nechci aby mě vyčlenily z tlupy. Doma ale jídlo jí a všechno ostatní, co není jídlo, s prominutím... žere. Doprdele co to zase žereš? Fuj je to! Tak tohle jsem dříve pravidelně řvala na Loty venku, když se pustila do nějaké mršiny (pozn. Loty je pes!). Bohužel se mi ta fráze zaryla do hlavy tak hluboko, že ji nyní nějak automaticky a spontánně aplikuju i na dítě. Ne, není to pěkné. Navíc musím uznat, že je to taky naprosto zbytečná otázka. Nejen, že mi na ni Matilda stejně nikdy neodpoví, ale navíc to, co žere, je velice lehko odhadnutelné. Z devadesáti procent to bude kabel nebo nabíječka. Asi z devíti procent nějaký bordel ze země. A pak je tu ještě mizivá šance, že je to něco echt exotického, jako třeba mrtvé klíště, co vypadlo ze psa (jednou už se po něm vrhala, čuně moje jedno). Takže ani vlastně nevím, proč se jí na to vždycky ptám.

Další temné přiznání. Někdy mě něčím tak strašně naštve (třeba tím, že se po padesáté za den vykadí do plíny, na což si ale začínám zvykat), že ji vezmu náruče a dám jí asi tisíc pusinek. Zatímco ji celou pusinkuju, tak si v duchu představuji, jak ji řežu jako žito a ta myšlenka mě na chvíli hodí do jakési nirvány. Jsem zvědavá, jak dlouho tu myšlenku vydržím nerealizovat. Doufám, že celý život, fakt nechci mlátit svoje děti, protože sama jsem jak to žito řezaná byla a vím, že to stejně k ničemu dobrému nevedlo.

A stále nekončíme. Když řve, a vím, že ji nic nebolí, nemá plnou plínu a je dostatečně najedená (napapaná!), tak žádnou lítost nad těmi slzičkami dávno necítím. Co ale cítím, je sakra velký vztek a dá mi pořádnou práci ho příliš ven neventilovat. Místo toho na ni klidným a vyrovnaným hlasem (haha) mluvím, že přece vím, jak se cítí, a že chápu, že je se mnou nuda, a že s tím teda něco společně uděláme (hm, co jako - vyměníme matku?). Ano, četla jsem Naomi Aldorf, občas sleduji Nevýchovu a i jsem si objednala ebook od Krkavčí matky jak utišit řvoucí dítě. Podle všech těch chytrých návodů tedy poslušně klidným hlasem popisuji nahlas její emoce a efektivně řeším nastalou situaci (pcha, slyšíte tu ironii?). Nicméně ta horší část mě mi v hlavě stejně křičí Buď už kurňa zticha ty rozmazlenče, nemáš přece žádnej racionální důvod řvát! Jestli ty chytré poučky z knih zabírají a klidný hlas a popisování emocí u nás funguje? Haha, kéžby. Prd! Ale já to jednou vymakám!

No a proti tomu všemu je poslední přiznání asi jen malý detail. Miluju ji nade vše. Z fleku bych jí dala ledvinu, srdce nebo všechny úspory. Co měla ale holčička v puse (co papala!), rozžvejkala a vyplivla, to rozhodně za nic na světě nedojídám! To se mi fakt příčí. Jako hodně!

Tak a je to venku. Odsuďte mě. Je mi to jedno. Dělám co můžu. Večer ji pak láskyplně uložím (po padesáti minutách uspávání už je však ta láskyplnost hodně špatně předstíraná), naliju si dvě... čtyři deci vína, hodím nohy na stůl a budu se vesele těšit na další den!