Když všechno špatné vede k něčemu skvělému

Někdy má člověk pocit, že se něco strašně podělalo. Něco skončilo, nepovedlo se nebo jste něco důležitého ztratili. A v tu chvíli je těžké se zamýšlet nad tím, že z té ztráty může vlastně vzniknout něco úžasného, nového, většího. Že každé blbé rozhodnutí, které v životě uděláme, má nějaký smysl a vytváří podhoubí pro něco krásného, co nás díky tomu možná čeká. Akorát si to v té chvíli ještě nedokážeme uvědomit. Ještěže to jde alespoň zpětně.

Když se totiž zpětně ohlédnu za všemi svými ztrátami, špatnými rozhodnutími a podělanými věcmi, tak dnes už vím, že se prostě měli stát. Že se museli stát, a že jsem za ně vlastně strašně vděčná. Protože nejen, že mě posunuli dále, ale vždy přinesli něco nové a lepšího a ukázali mi další cestu. A to by se bez toho špatného nikdy nestalo.

První taková věc, které mě napadá je střední škola. Když jsme se po základce rozhodovali, kam na střední školu, hrozně jsem tenkrát chtěla jít na jeden poměrně prestižní a prý těžký gympl, kam předtím chodil můj o osm let starší brácha. Jenže moji velmi kritičtí rodiče usoudili, že tento gympl je jen pro chytré děti. A já tedy půjdu na jiný, kde berou i ty blbější. Hrozně jsem to tehdy obrečela. Každopádně jsem tedy nastoupila na ten "gympl pro hloupé děti", kde jsem se potom ve třeťáku seznámila s mým nynějším mužem. Který je mimochodem ten nejchytřejší člověk, kterého znám! Takže to asi úplně gympl pro blbé děti nebyl. Ještěže mě tam ti rodiče donutili jít! Jinak bych taky svého muže možná nikdy nepoznala určitě zůstala na ocet! :)

Po gymplu jsme doma pro změnu řešili vysokou. Se mnou v tu dobu třískala ta největší puberta a já se snažila dělat přesně to, co moji rodiče nechtěli. A oni chtěli, abych šla na ekonomku nebo na práva. Já si proto dala přihlášku na filozofickou fakultu. A rovnou na ten nejpunkovější a nejšílenější obor zvaný religionistika. V tu dobu mi totiž přišlo strašně cool zajímat se o sekty a buddhismus. Že jsem je měla raději poslechnout a jít na ty práva (ehm, stejně by mě nevzali :), jsem zjistila už v prvním semestru. Co vám budu povídat, studium to bylo těžké jako prase (zvlášť když jsem záhy zjistila, že mě ani ten buddhismus do takových detailů vlastně nezajímá) a vidina uplatnění v reálném životě se jevila ("nečekaně"!) jako nulová. Silou vůle, a nevím ještě čeho všeho, jsem to doplácala až do třeťáku. S odřenýma ušima jsem udělala bakaláře a bylo mi jasné, že v téhle šílenosti už pokračovat nehodlám. Jenže co budu dělat? Bakalář z religionistiky, pracovní zkušenosti akorát tak z brigád všeho druhu, angličtina horší než bídná? Muž v tu dobu odstátnicoval na podstatně praktičtějším oboru (ajťák, no) a my se spontánně rozhodli, že to tu na čas zabalíme a na půl roku odjedeme pryč. Kam? Co nejdál! Austrálie byla tedy jasná volba.

Jak to nakonec dopadlo? Odjeli jsme a místo půl roku jsme tam zůstali roky tři. A byla z toho ta nejlepší zkušenost v mém životě! Naučila jsem tolik věcí, že nějaké studium by se tomu nikdy nevyrovnalo. Procestovala jsem obrovský kus světa a ty zážitky, vzpomínky a zkušenosti mi už nikdo nevezme. Díky bohu za moji rebelskou duši, která se schválně natruc svým ultra ateistickým rodičům rozhodla studovat náboženství. Jelikož jen díky opravdu blbé volbě školy mi nebylo líto toho nechat a jít raději za zkušenostmi do světa. A také díky skvělému chlapovi, který mě v těchto bláznivých nápadech vždy podporoval a šel do toho bez keců se mnou. Kdybych se tehdy dostala na ty práva, asi by mi bylo líto takovou školu opustit a nedostudovat ji. Byla bych pravděpodobně následně vržena do klasického schématu vejška - práce - rodina. Takhle jsem měla možnost naučit se přežít v cizím světě, vyzkoušet různé druhy práce - špinavé i čistší, cestovat s batohem australskou buší, potkat se v divočině s krokodýlem i tarantulou, šnorchlovat se žraloky, pozorovat koaly v pralese, vyžít na měsíc se třema tričkama, zlomit si prst na Fiji, dostat šílenou horečku na Borneu, vylézt si za svítání na sopku na Bali, projíždět v dodávce dokonalými panoramaty na Zélandě nebo se mačkat v monstrózním shopping centru v Malajsii... Někdy vám o tom všem napíšu článek :)

Člověk má někdy pocit, že ztratil něco, co mu nemůže nic jiného vynahradit. Já ten pocit měla, když jsem přišla o svůj dream job. O úžasnou práci se skvělými lidmi, pro nejlepší firmu na světě. Tak jsem si to tehdy myslela. Taková naivka. Žádná firma není nejlepší na světě, každý člověk je nahraditelný a práce rozhodně není nic, k čemu bychom měli citově přilnout. A když jedna skončí, tak za rohem se stejně určitě brzy objeví něco mnohem lepšího. A možná něco úplně jiného. Já jsem kvůli bývalé práci odkládala rozhodnutí pořídit si miminko na neurčito. Teď buduju kariéru, teď si potřebuju ještě dodělat vysokou, po státnicích si chci ještě užít nějakou exotiku, pak bude zase léto, to přece nechci být těhotná, abych mohla sportovat... Pořád nebyla ta "vhodná doba". Možná bych to takhle odkládala do pětatřiceti nebo déle a kdo ví, jak by to nakonec dopadlo. Jenže pak přišel konec něčeho, o čem jsem si myslela, že nikdy neskončí a já se z toho zhroutila. A když doma padl návrh "tak co teď zkusit to mimčo?", tak jsem odevzdaně souhlasila. Za měsíc dvě čárky na testu a kolotoč, který už z příběhů na blogu znáte. A na světě bylo moje další a pravděpodobně to úplně nejlepší rozhodnutí v životě! Další příklad, kdy se z nemilé věci vyklubalo něco neuvěřitelně úžasného.

Takže pokud se vám v životě něco podělá a vy se budete topit v zoufalství, tak chvíli vyčkejte a uvidíte, že to, co se nyní zdá jako černá noční můra, se za chvíli změní v něco mnohem barevnějšího. Anebo v něco růžového, hladkého, uřvaného, uslintaného a děsně roztomilého :-)