Jsem vděčná

Občas mě přepadne nechutná sebelítost a hořekuju nad tím, jak hrozně blbě se to mám. To jsou většinou ty dny, kdy Matilda většinu dne promrčí, venku je hnusně nebo vedro, nemá přijít žádná návštěva a ani nás nikdo nikam nepozval. V ledničce je prázdno a kromě strašné lenosti mi mozek mlží ještě PMS. Prostě takový ten den, kdy řešíte s prominutím pí*oviny a říkáte si "co by kdyby". Co kdybysme tehdy zůstali v Austrálii, určitě bysme už teď vlastnili nějaký domeček u pláže a já bych možná uměla surfovat (haha, to určitě, spíš bych nadávala na čtyřícítky ve stínu a Matilda, pokud by vůbec byla, by dny trávila s někým cizím v day care, jelikož já už bych dávno musela zpět do práce). Znáte to, ty dny, kdy se zbytečně moc ohlížíme do minulosti a ubíjíme se strachem z budoucnosti, zatímco nám přítomnost protíká mezi prsty.

Naštěstí tyhle splíny nemám zase tak často, a když už přijdou, tak se snažím vrazit si pomyslnou facku, abych se z toho rychle probrala. Uvědomuji si totiž, jaké obrovské štěstí vlastně mám a že to co teď žiji, je pravděpodobně ta nejkrásnější část mého života. A opravdu se snažím si to naplno uvědomovat a být za to neskonale vděčná. Zadupat v sobě toho materialistického sobce, který občas vystrčí hlavu a chce všeho víc a nejlíp hned. Jak bych mohla ale chtít víc? Mám všechno! Je nám přes třicet a rodiče nás obou stále žijí, jsou relativně zdraví a fit. Už tohle štěstí hodně lidí kolem mě nemá. Mám úžasného, chápavého a skromného muže, kterého jsem si pro jistotou odchytla už v osmnácti, díky tomu se nemusela plácat ve zbytečných vztazích a hledat toho pravého (chápu, že někdo by to mohl vidět tak, že jsem si tím pádem nic neužila, ale já to naopak vidím spíše pozitivně). Jsme spolu tak dlouho, že už si vlastně ani nepamatuji, jaké to bylo před ním...

Nejenže máme střechu nad hlavou a co jíst, ale žijeme na krásném místě a můžeme se rozhodnout jestli si to jídlo uvaříme nebo si na něj někam zajdeme. A to je přece obrovský luxus! Také jsem zdravá. Kromě půl metrové titanové tyče v zádech, kterou ze sebe asi jen tak nevypudím, jsem se zbavila všech svých zdravotních problémů, které mě jak v začarovaném kruhu trápily do nějakých sedmadvaceti let. Ačkoli jsem si tedy dneska našla dva šedé vlasy, tak se fyzicky cítím líp než v pětadvaceti.

Máme sice vzteklé a náročné dítě, ale především máme zdravé dítě! A vlastně by stačilo říct, že máme dítě, protože tohle je přece ten největší dar v životě. To, že jsme se rozhodli mít dítě, počali ho a ono se pak narodilo, beru tak nějak jako přirozenou a samozřejmou věc, což ale vůbec není. Je to obrovský luxus a štěstí, který není dán každému a já se snažím si tenhle fakt uvědomovat každý den, když se na ni dívám a třeba mě zrovna strašně štve. Mám ten luxus, že ač jsem na mateřské, nemám pocit, že jsem izolovaná nebo hloupnu, protože si můžu i dovolit trochu pracovat, taky psát blog a trávit čas se skvělými lidmi, které kolem sebe mám.

Je to tak, asi opravdu prožívám takový ten vrchol štěstí a má pocit, že vše je přesně tak, jak má být, že jsme tak nějak kompletní. Že mám svoji rodinu blízko, že je tu pro mě můj muž a moje holčička, že tu s námi žijí dvě úžasná psiska, která zbožňuju jako svoje děti. Až mě to někdy opravdu děsí, že vlastně může být jen hůř. Že může přijít hrozná ráda a udělat mi v téhle mojí dokonalé bublině nenapravitelnou díru. Na druhou stranu je to děsivý a zároveň i uklidňující pocit, že kdyby tohle všechno teď skončilo a já nebyla, tak jsem měla možnost prožít to nejkrásnější období svého života, kdy jsem měla všechno.

Snažím se teď žít přítomností, neřešit minulost a nezaobírat se tím, co bude. Být pokorná a vděčná. A hlavně neřešit pič... víte co! :)