O spánku a rituálech

Možná vás zajímá, jak je to u nás teď se spánkem. Matilda je skoro šestnácti měsíční batole a tudíž by podle knih a "moudrých rad" některých žen z mého okolí, převážně starší generace, měla spát celou noc. No, tak úplně jednoduché to samozřejmě není. Spánkový režim se sice od dob novorozeněte a kojence zlepšil pořádným způsobem, ale stále to není tak, že bychom si všichni společně krásně vychrápávali třeba do osmi ráno.

Tilišák chodí spát (rozuměj do postele) mezi půl osmou a osmou. Tomu předchází každodenní koupání, což sice spousta maminek neuznává, ale pro nás je to za prvé rituál, u něhož doufám, že Matildě začíná docvakávat, že se schyluje ke spaní. A za druhé je krakenidlo po celém dni lítání venku špinavé jak čuně a obličej, ruce i nohy má často totálně obalené v písku. Můj večerní rituál je tedy o tom servat z ní špinavé, zaprášené a jídlem zakydané oblečení, hodit ho do koše na prádlo a dítě hodit do vany. Já nejsem moc zásadový člověk a svoje "zásady" často měním a upravuju podle aktuálních potřeb, nicméně co přetrvává už z dětství je to, že do postele jde člověk prostě umytý. Takové to "dneska půjdeme spát na prase" (jak tomu říká muž), to já prostě neuznávám.

Po koupačce se jde tedy spát. No, spát... Tuhle fázi už přebírá muž, protože já na to prostě nemám nervy. I když se to prý lepší. Vezmu to nejdříve trošku obloukem a dodám, že Matilda spí ve vlastním pokojíku, vedle naší ložnice, už od devátého měsíce. Už asi druhý měsíc nespí v dětské postýlce, ale na velké matraci na zemi. To je teď takový ten montessori trend, který se i mě hodně zamlouvá. Abyste rozuměli, nejsem žádný monte fanatik, vlastně o tom zase tak moc nevím, mám jen základní info z přečtení pár článků, jedné knížky a hlavně z povídání kamarádky, která je do toho hodně zapálená. Musím říct, že se mi z tohohle stylu výchovy spousta věcí líbí, ale dost mi jich přijde i značně nerealizovatelných (nebo jsem na ně prostě líná), případně s nimi úplně nesouhlasím. Spaní na zemi mi ale přijde neuvěřitelně praktické (za předpokladu, že tomu je tedy přizpůsoben celý pokojík a dítě se nemá, kde zranit, když je tam samo). Slibuji, že až dám Matildin pokojík trošku více do kupy, tak vám ho nafotím a popíšu, co kde má a vysvětlím, proč je pro ni i nás její spaní na matraci tak pohodlné.

Muž tedy Tilišáka uspává každý večer a to tím způsobem, že si vedle ní lehne a.... teď byste asi čekali, že napíšu, že čte pohádku, něco jí vypráví, zpívá a tak, že? Nedělá ani jedno :) Prostě leží, zhluboka dýchá a předstírá, že spí. Matilda po něm chvíli leze, nosí mu hračky, pak se většinou rozeřve a nakonec odpadne. Ze začátku tenhle uspávací rituál trval i hodinu, teď to postupně zkracují. Proč ji neuspávám já? Protože jsem cholerický netrpělivec a tohle uspávání mě psychicky ubíjí. Na začátku mi to její řádění a nošení hraček totiž sice připadá roztomilé, ale po půl hodině mám chuť ji přidusit polštářem. Ona ze mě tu nervozitu samozřejmě cítí a celé je to potom nekonečné. Proto taky nenávidím ty večery, kdy jde muž někam pařit a já musím uspávat. Muž je totiž kliďas, a zatímco já bych tam s ní takhle nebyla schopná usnout, on si to užívá a ještě si kolikrát schrupne.

Po osmé večer tedy krakenidlo většinou spí a poslední dobou se daří, že spí fakt až do rána. Jenže ránem myslím něco mezi půl patou a pátou. To se nám rozeřve v ložnici chůvička a já startuju udělat mlíko. V koupelně, která je hned vedle ložnice, mám nachystanou termosku s vodou a odměřené mlíko, takže příprava trvá naštěstí asi minutu. Matilda pak vyžahne svoji ranní dávku a většinou poměrně rychle ještě na hodinku usne. Buď tam s ní jeden z nás na zemi zůstane nebo se ještě vyplíží zpět do ložnice. Finální vstávačka je pak někdy po té šesté ráno. Někdy se (opravdu výjimečně) zadaří a spí až do sedmi. Samozřejmě jsou ale i noci, kdy se kvílení z chůvičky ozve i ve dvě ráno, ale většinou už stačí tam jen zajít, pohladit ji a spí dál. Celkově je to opravdu rozdíl oproti tomu, co se tu dělo, když byla ještě kojená.

Kolem toho roku Matilda přešla na jeden spánek denně. Respektive jsem ji k tomu trochu donutila po tom, co se uspávání stávalo delší než spánek samotný. Chodí teď tedy spát po obědě, zhruba mezi dvanáctou a jednou, podle toho jak moc je unavená a jak brzo ráno vstávala. Ještě čtrnáct dní zpátky spala výhradně v kočárku na terase. Pak jsme měli ale jedno období, kdy spala strašně málo, některé dny i vůbec a to bylo potom peklo. Byla přetažená, protivná a já tím pádem taky. Několikrát se mi zase stalo to, že spala třeba dvacet minut na terase a sousedce vedle zazvonil mobil a bylo po spánku. Už ji nešlo znova uspat. Dospěli jsem tedy k názoru, že ji prostě musíme naučit spát přes den v posteli. Což pro mě byla ovšem příšerná představa, že to, co praktikuje muž večer, budu muset dělat já přes den! Na dovolené ji tedy opět po obědě uspával v posteli muž (já vím, on je prostě zlatý!). A šlo to, i když to trvalo déle než udrndání v kočárku. Teď co jsme doma, tak je to na mě a já jsem si k tomu vzala starou dobrou berličku - nosítko. Když byla Matilda malá, tak jsem ji uspávala v manduce běžně a pamatuju, jak se mi kamarádky smály a říkaly: A co jako budeš dělat, až bude starší? To ji budeš furt uspávat v nosítku? No a ono jo a vlastně to není problém! Jak to tedy probíhá? Zatáhnu v jejím pokoji roletu (máme tmavě šedou z Ikei, takže pokoj opravdu dobře zatemní, i když je venku sluníčko), dám si ji do tuly, sednu na balón a lehoučce se pohupuju. Ona mi položí hlavu na srdíčko a během pěti minut většinou chrupká! A mně to přijde vlastně strašně krásný, že na mně po tak dlouhé době zase takhle spinká. Po dalších pěti minutách, abych měla jistotu, že je fakt v tvrdém spánku, ji opatrně položím na matraci a odcházím. Pokud to bude takhle s denním spánkem fungovat dál, budu naprosto spokojená. Někdy spí i skoro dvě hodiny, někdy jen padesát minut. Jsem smířená s tím, že každý den je jiný, něčím ovlivněný, ne vždy jsou pro spánek příznivé okolnosti a o to víc si užívám, když mi vytuhne na delší dobu.

Mám v plánu asi takto pokračovat dál a uspávat ji přes den v tule a pak přendávat na postel. Mně se to prostě líbí. Za bdělého stavu se Tilišák často v náručí chová jako rozzuřený pitbul, kouše, štípe a různě se mrví, takže si tu její blízkost, když si tak na mě spinká jako malé něžné štěňátko, strašně užívám :)

A jak to mají s nočním a denním spánkem vaše krakenidla? Lepší se to? Vyspíte se?