U moře s mimískem aneb Jak neutopit krakena

Tak jsme to zvládli. Vzali jsme to naše ultra náročné, uvztekané a nevyzpytatelné šestnáctiměsíční krakenidlo k moři, přežili to ve zdraví a vrátili se do bezpečí domácí nory. Byla to ta nejkrásnější dovolená v mém životě, užili jsme si naplno každý den a Matildička se chovala jako to nejvzornější miminko. Ha! Tohle byste ode mě přece nečekali, ne? Upřímně vám řeknu, že tohle rozhodně nebyla dovolená podle mého gusta, a kdybych to měla srovnat s naším cestováním v dobách bezdětných, tak... co to melu, to se ani srovnávat nedá! Řekněte sami, který normální člověk při smyslech by jel k pláži, kde si ani nezaplave, protože voda tam sahá s bídou do půli lýtek ještě dva kilometry od břehu. Který člověk by dobrovolně trávil na téhle neplavací pláži dopoledne plácáním báboviček, aby se pak rychle zpakoval a s úderem dvanácté se zatemnil v apartmánu, aby na malého člověka, který je tam s vámi, nedejbože nepadl nějaký ten nebezpečný polední paprsek. Následně strávil tři hodiny krmením za zvuku Pinga, přesvědčováním malého člověka, aby si milostivě sedl na nočník (a následně sklízel to, co malý člověk vyprodukoval všude po místnosti jen ne do nočníku). Potom hodinu uspával, aby se malý člověk kolem půl třetí mohl probudit s růžovoučkou náladou a mohlo se vyrazit zase na pláž. Ano, na tu, kde si sice nezaplavete, ale za to je tam milion jiných malých človíčků, se kterými se ten váš možná bude chtít socializovat, případně vyhandluje nějaké lepší bábovičkové nářadí. Tohle dobrovolně podstupuje jedině snad člověk, který jednou (nebo víckrát) dopustil, aby jeho člověčice zabřezla a nyní má v péči malé a náročné smráďátko, kterému se podřizuje kompletní chod světa. Někdo jako my.

Radovánky na pláži, kde se dá dělat vše jen ne plavat. Pro malé harantíky ale ideální!

V podstatě celý náš pobyt se odehrával ve znamení dvou neustále opakujících se hesel: Hlavně, aby neřvala a Musí se vyběhat, aby spala. To jednoduše znamená - dělejme všechno pro to, aby bylo malé krakenidlo spokojené a moc nemrčelo, i kdyby to mělo znamenat strávit s ní hodiny u cestičky pozorováním (a pojídáním) mravenců nebo jí dovolit ochutnávat dříve zakázané věci jako je zmrzlina nebo přeslazená buchta. A co se týče té zmrzliny, tak moje počáteční odmítání se postupem dní modifikovalo z: Nedávejte jí to, vždyť je tam tolik cukru na: Neukazuj jí že mám zmrzlinu nebo mi ji celou zase sežere!

Člověk jí dá jednou líznout a už to rve z ruky!

Druhé heslo se zase týká toho, že je potřeba Matildu, která odmítá usínat jak po obědě, tak večer, do mrtva unavit, aby se uspávací proces mírně urychlil. Proto, když jeden den sprchlo a hrozilo, že z apartmánu dopoledne nevylezeme, tak mě polila panická hrůza z toho, že dítě nebude dostatečně vyběhané a unavené a tudíž nedejbože neusne vůbec! Řešení jsme naštěstí našli ve formě návštěvy místní obchodní pasáže, kde jsme ji nechali pár hodin běhat a ječet, a přitom se tvářili nezúčastněně a jen po očku kontrolovali, jestli se někde nepřizabila. Prostě dovolená snů :)

Písek, bábo bábo bábovičko, mraky uřvaných dětí... co víc si přát?

I tak jsem si ale zaznamenala pár takových postřehů, myšlenek nebo zajímavých momentů, vesměs pozitivních...

1. Vezli jsem si sebou babičku, která byla občas uspávací peklem ochotná projít místo nás a světě div se! Pro ni to žádné peklo vlastně nebylo a Tilišák s ní usínal mnohem líp než se námi! Stačí prý zpívat Hó hó krávy dó, nesó mlíko pod vodó... no, nevím, beztak jí tam na tajno vždycky přidusila polštářem...:)
2. Babi také krakendilo občas ráno zabavila, takže jsme si s mužem dokonce dýl poleželi (třeba i do osmi, těžkej veget!).
3. Kultura! Byli jsme v letním kině a Bad Moms jsme dokoukali i v dešti, zabalení v piknik dece a větrovkách, protože když už jsme kurňa jednou v kině, tak nás jen tak něco nezlomí! Jo a podle toho filmu teda prý zase tak špatná matka nejsem!
4. Přestože jsem si prakticky pořádně nezaplavala, tak je mi to fuk, protože stejně nerada plavu. Akorát mě teda mrzí, že jsem si vůbec nezašnorchlovala, za což však může moje lenost jít na dvoukilometrovou tůru mořem, abych došla někam, kde mě při plavání nedře dno do břicha.
5. Jednou jsem měla pocit, že se mnou flirtuje šarmantní číšník v plážovém baru, kam jsem na tajno zdrhla na kafe. Hned se mi zvedlo sebevědomí, že teda asi ani s vlasy slepenými solí a pískem a bez mejkapu nevypadám tak děsně. Jenže pak mi došlo, že tam sedím s knížkou přímo naproti baru v krátkých šatech, s nohama pohodlně rozhozenýma na protějším křesle a přitom jsem nějak zapomněla na to, že jsem "dole bez". Maminka mi totiž vždycky říkala, ať nikdy nesedím dlouho v mokrých plavkách. Už jsem do toho baru pak nikdy nešla.
6. Přestože mám fobii z výšek a hlava se mi motá i na dětské prolízačce, tak jsem po šíleném žebříku vylezla na vysokou věž v historickém centru města a vydržela tam asi celých deset minut aniž bych omdlela nebo se pozvracela. Akorát jsem si na to dost neprakticky vzala sukni, kterou mi vítr při lezení dolů neustále zvedal nahoru ala Marylin Monroe jen podstatně méně sexy, takže tentokrát to nebyl jen jeden číšník, který viděl co neměl, ale asi dvacet dalších, především německých, turistů. Aspoň, že ty kalhotky jsem si ten den vzala...

Po výstupu na věž s adrenalinem pumpujícím v žilách!
7. Matilda se denně projevovala jako těžce nevycválané a nezkrotné dítě a na pláži byla jednoznačně nejuječenější (ať už ječela radostí nebo vztekem). Na druhou stranu byla rozhodně nejroztomilejší a nejkrásnější dítě v dalekém okolí! Takže jsem v klidu. Sice z ní možná vyroste urážlivá hysterka, ale jako modrooká, štíhlá a vysoká (po muži) a doufejme i prsatá (hm, to nevím po kom) blondýna snad bude mít život jednoduchý.
8. Byli jsme na večeři v místními doporučené restauraci, ale zjistili jsme tam, že naše super babi vaří stejně líp!
9. I přes mnou pořízenou kolekci plážových outfitů a navzdory mé obavě z místních pedofilů běhala víceméně stále nahatá (Matilda, ne babi).
10. Jsem totálně závislá na kafi... a asi s tím zatím nebudu nic dělat. Ale kafe tam dobré neuměli, proto už se těším, až si zajdu do nějaké z našich brněnských kavárniček.
11. Každý den, když ráno zasvítilo vycházející sluníčko nad mořem, jsem si říkala, jak by bylo skvělé teď vylézt z postele, vzít si na tu naši krásnou kamennou terásku podložku a s výhledem na východ slunce a za zvuku šumění moře a racků, si zacvičit jógu. Jak by potom byl ten den určitě krásnější a plnohodnotnější. A každý den jsem si řekla, že na to prdím, otočila se a spala dál, dokud kraken dovolil. Ale jednou jsem byla běhat! Večer.
12. Vyšlápli jsme si na nejvyšší místní vrcholek! Kecám... dojeli jsme autem nahoru kam to jen šlo a pak ušli pár metrů pěšky :-)


Parádní výhledy do okolí, ale Tilišáka stejně nejvíc zaujal vajgl na zemi
13. Přečetla jsem knížku! Teda, skoro celou. Těch posledních pár stran budu beztak číst zase další měsíc, ale díky babi, muži a mé mazané schopnosti zmizet, když se nikdo nedívá, jsem si dokonce i pěkně početla.

Takže tak k naší letos poslední a největší letní dovolené. Abych zase nebyla tak úplně cynická, tak musím říct, že to bylo vlastně docela fajn. Matilda zvládla cestu tam i zpět v pohodě (jeli jsme na noc, takže spala a jen občas se budila s pláčem a zase rychle usínala, případné krize zachraňoval Pingu v mobilu). Jsem strašně ráda, že s námi jela mužova maminka, protože nám to hodně ulehčila a bez ní by to byla podstatně stresovější dovolená. Počasí sice nebylo pořád ideální, trošku pršelo a jeden den byla i pěkná kosa a foukalo, ale to je holt riziko cestování k moři v září. Příště už to asi riskneme raději v sezóně.

Jo a kdo nevíte, kde jsme to vlastně byli a podle fotek to poznáte a jako první napíšete do komentáře, vyhrajete! Akorát ještě nevím co, ale určitě něco s krakenidlem vymyslíme! Co třeba takový "den s Matildou"? Je to dostatečná motivace?:-D Nebojte, to bych vám nikdy neudělala!