Krakeňátko s námi občas pěkně mává...

Jestli chcete opravdu a do hloubky prověřit vztah s mužem, pořiďte si dítě. Ano, je to tak, dítě totiž obrátí na ruby vaše hodnoty, ideály, priority, spánkový režim, stravovací návyky, bankovní účet i dům. A taky se vám pěkně jako malý červotoč navrtá do vašeho, možná dříve idylického a romantického, vztahu s vaší drahou polovičkou a zanechá za sebou spoustu dírek větších či menších rozměrů. Samozřejmě nic, co by nešlo nějakými šikovnými vychytávkami redukovat nebo opravit, ale pozor, tyhle malé dírky dokážou zatřást i poměrně pevnými základy.

Nikdy jsme po sobě s mužem neštěkali tolik, jak teď, co je s námi naše krakenidlo. My se sice nijak extra nehádáme, nehážeme po sobě talíře, netřískáme dveřmi ani nedržíme týdenní komunikační embargo, ale ta napjatá atmosféra je i u nás někdy pěkně znát. Můj muž dřív býval naprostý kliďas, pohodář, až skoro flegmatik. Teď jsou chvíle, kdy vyletí jako čert z krabičky, až ho skoro nepoznávám. Naopak já mám pocit, že soužití s naším náročným dítětem ve mně v mnoha ohledech vybudovalo jakousi apatii nebo rezistenci oproti věcem, které mě dřív vytáčely a stala jsem se podstatně klidnější... Nebo spíš otupělejší. Jenže o to víc mě někdy naštve, podle mě přehnaná, reakce mé druhé polovičky a to potom stačí nějaká blbost, a už po sobě štěkáme jako dvě naježené hyeny.

Jsou to samozřejmě prkotiny a díky bohu, že se opravdu nehádáme kvůli žádným zásadním věcem. I tak mi ale to napětí, které někdy v naší domácnosti panuje, nedělá dobře. Například včera nás kamarádka fotila v parku a muž musel utíkat za Matildou, která nás jako vždy úplně ignorovala a sabotovala jakékoli naše snažení udržet ji v nějakém rozumném radiusu a štrádovala si to kosmickou rychlostí přes park k silnici. Při tom běhu na mě ještě muž křiknul, ať hlídám psy, aby taky nezdrhli. Jenže já si zrovna vykládala s kamarádkou a nějak se stalo, že psi se rozběhli za pánečkem a já si toho nevšimla. Dostala jsem za to od muže vynadáno jako malá holka, což mě neskutečně vytočilo, protože se vlastně vůbec nic nestalo a on to podle mě celé zbytečně zdramatizoval (ok, pak mi řekl, že v blízkosti byla také neuvázaná boxerka, se kterou na sebe naši čokliny vrčely). Dneska muž pro změnu mazal palačinky marmeládou a Matilda se mu věšela na nohy a kvílela, takže jsem mu ten nůž vzala a řekla, ať si s ní jde tedy hrát, že to místo něj dodělám. A po chvilce vidím, že s ní sedí na studené zemi a staví kostky a ona je jen v bodýčku, dole nahatá a bez ponožek, protože před tím seděla na nočníku, a muž ji zapomněl oblíknout (chápu, že chlapovi občas tyhle věci nedojdou, ale já, která jsem jako dítě neustále trpěla na záněty močáku a ledvin, jsem v tu ránu myslela, že mě omejou). Takže jsem na něj zase, zbytečně, vyjela já a napětí bylo tu.

Je to prostě tak, že Matilda s námi a našimi náladami opravdu mává. Navíc je poslední dobou zase (ehm, přestalo to vlastně někdy vůbec?) hodně ukňučená, a když nejsme venku, tak nám visí na nohách a kvílí, chce se chovat, ale jakmile je v náručí, chce zase hned dolů a doma je opravdu téměř nemožné ji zabavit. Dost mě mrzí, že ji nebaví knížky, protože já jsem od mala velký knihomol a mám pro ni nakoupenou pořádnou zásobu, kterou stále rozšiřuji, nicméně zatím naprosto bez úspěchu. Matilda nevydrží ani pár minut sedět a prohlížet si se mnou obrázky nebo číst básničky a maximálně mi chce knížku vyrvat z ruky, trhat z ní stránky nebo s ní házet. Ač se opravdu snažím nesrovnávat a věřím, že to jednou přijde, tak mě někdy zamrzí, když vidím a slyším, že stejně staré děti kamarádek knihy milují. Matildu prostě baví pohyb a hluk. Největší zábava je, když se s ní honím okolo kuchyně a obýváku a ona může utíkat, dupat a ječet. Ječák má ale tak vysoký, že občas čekám, kdy prasknou skla v oknech a je mi líto našich psů, kteří mají podstatně citlivější sluch a ty zvuky, co z Tilišákava vycházejí, jim musí být sakra nepříjemné. Další oblíbenou zábavou je vzít si kočárek s panenkou a do psů s ním najíždět s takovou intenzitou, že ty ušaté chuděrky běhají se staženým ocasem pod stolem a snaží se před ní někde ukrýt (a vy víte, že máme docela velké psy, takže schovat se před ní není úplně jednoduché). Asi tak na nejvíc intelektuální hra, která Matildu chvíli baví, je stavění a boření věže s kostek a jednoduché puzzle se zvířaty.

Upřímně říkám, že někdy toho máme s mužem opravdu dost a to se potom projevuje na našich náladách a na tom, jak se chováme k sobě. Oba si to uvědomujeme a zpětně je nám líto, že jsme na sebe vyjeli kvůli hlouposti. A oba víme, že za to tak trochu (hodně) může to naše náročné dítě, které nám opravdu moc klidu nedopřeje a naším domem se tak neustále nese jekot, pláč, vteklý řev nebo umrčené kňučení. Na druhou stranu jsou občas i chvíle, kdy je Tilišanda úplně zlatá a k sežrání (a nebojte, není jich zase tak málo!). To na ni pak s úžasem koukáme a říkáme si, že bychom měli mít aspoň dalších pět dětí, když je umíme dělat takhle dokonalé. Protože ona samozřejmě dokonalá je! Jen je to prostě taková těžce svérázná povaha, uřvaná jako strejc Pepin z Postřižin, človíček, který chce všechno hned a slovo "počkej" je pro něj jako mávnutí rudým hadrem býkovi před očima. Často si říkáme, že jsme fakt ani jeden nečekali, že to s ní bude až takhle náročné. Já si to vlastně říkám každý den :)

Někdy je opravdu těžké s ledovým klidem přijmout fakt, že sabotuje jakékoli organizované aktivity. Že ve zpívánkách, kam v pátky chodíme, mi nesedí jako ostatní děti na klíně a neplácá ručičkama do rytmu ani nedělá na povel kolo kolo mlýnské, zato místo toho celou dobu rabuje cosi v nejvzdálenějším koutě, strhne závěsy, vyháže všechny balóny, u toho si vyzuje boty i ponožky, které někam zarve, abych je nenašla a to vše za mohutného jekotu, kterým přeřve i písničku z cédéčka. Je těžké udržet nervy na uzdě, když jdeme na procházku s kamarádkou a její stejně starou holčičkou, která už chápe, že chodit může jen po chodníku a dodržuje to, zatímco Matilda chodníkem pohrdá a vykračuje si to suverénně prostředkem silnice, odkud ji musím odtáhnout za šíleného řevu skoro po břichu, aby mi pak z chodníku za minutu znovu zdrhla. A občas mě také dost děsí, že to dítě naprosto nevlastní pud sebezáchovy a je schopné udělat na dvoumetrové plošině u klouzačky krok do prázdna nebo se prostě rozeběhnout co nejdál od mámy a na moje přivolávání akorát tak ještě zrychlit. Navíc, když mi zhrdá a já se třeba i otočím a předstírám, že jí utíkám pryč opačným směrem, tak vidím, že je jí to úplně fuk a prostě si valí dál svým svižným tempem. Vím, že je to vlastně super, že z ní vyrůstá taková nezávislá, sebevědomá a extrémně akční osůbka a jsem za ni ráda, protože takoví lidé si v životě vždycky vydupou co chtějí, nenechají se nikým omezovat a mají se dobře.

I přes to všechno tohle moje dítě, které v roce a půl stále mele jen tou svojí nesrozumitelnou svahilštinou (nebo jazykem tučňáka Pingu?), knížky trhá, ječet umí jako hasičská siréna a lásku mi místo mazlením dokazuje kousáním, štípáním, škubáním vlasů a v nejlepším případě mě olízne jak pes, stejně miluju a jsem ráda, že se narodila zrovna nám! Nikdo jiný by na ni beztak neměl nervy! :)