Pingu, piškoty... pohlavky??

Jako matka začátečnice (což je asi každá, kdo má prvorozeně a neabsolvovala před tím žádný aupairský výcvik nebo neměla mladší sourozence) dělám každodenně nejmíň milion chyb ve výchově, time managementu (stále proflákám a prosurfuji nezanedbatelné množství času) i stravovacích návycích (svých i krakenidla). Nejhorší je, že o těch chybách kolikrát vím a přesně vím, jak by se to mělo dělat správně, ale prostě nemám tu sílu a energii to v danou chvíli změnit nebo mi v tom brání moje velmi prudká a netrpělivá povaha.

Matilda byla poměrně nenadšený kojenec, ale přidání příkrmů v půl roce proběhlo naprosto hladce a dokonce jsme ji chvíli považovali i za vzorného jedlíka. Pak to šlo střídavě nahoru i dolů. Byla období, kdy jedla celkem pěkně, pak zase některá, kdy nechtěla nic a člověk musel vymýšlet všechno možné, aby do ní pár lžiček dostal. Jenže po prvním roce se to nějak ustálilo na tom, že nakrmit ji znamenalo divadlo, nejrůznější rozptylování a odvádění pozornosti, aby se slečna najedla. Už ani nevím kdy přesně, ale v zoufalství jsem jí začala pouštět k jídlu tučňáka Pinga. Buď na mobilu, když jsme byly v terénu nebo na notebooku doma. A ona koukala na Pinga a přitom automaticky otevírala pusu, takže aniž by o tom pomalu věděla, dostala jsem do ní v podstatě všechno, co jsem chtěla. No a takhle nějak to u nás funguje do teď.

Stačí, abych řekla, že jdeme jíst a Matilda se střemhlav vrhá k jídelní židličce, ukazuje na noťas a zběsile křičí. Bez Pinga už teď nesní prakticky nic. Štve mě, že jsem v ní vybudovala tuhle tučňákovskou závislost a taky to, že je při jídle tím pádem nepozorná, vůbec netuší co jí, jen sedí, kouká , polyká a nesnaží se jíst sama. Zkoušela jsem Pinga odbourat a krmit ji bez notebooku, ale ona se prostě sekne a nesní nic. A já nemám energii na to s ní bojovat, takže pokaždé podlehnu a pustím jí ho, aby ten oběd (snídani, večeři) snědla. Došlo to až tak daleko, že se na Pingovi stala totálně závislou. Slovo tučňák nebo Pingu se před ní v podstatě nesmí vyslovit, protože okamžitě letí ke stolu, ukazuje prstem na noťas a vřeští. Mobil doma musím neustále schovávat, aby ho nikde ani nezahlédla. Tahle její tučňákovská závislost už mi začala tak lézt krkem, že místo, abych jí pouštěla pohádky jen výjimečně a za odměnu, tak kolikrát, když si hrajeme, nechám jet na notebooku Boba a Bobka, prase Peppu nebo Maxipsa Fíka, aby se naučila, že na světě není jen ten debilní tučňák a byla tento fakt ochotná akceptovat. Peppu už má teď docela ráda a občas si pobroukává i tu úvodní melodii, o ostatní postavičky zájem nejeví.

Štve mě, že jsem si z dítěte vychovala televizního maniaka. Teď se aspoň snažím, aby pochopila, že Pingu/Pepa/nebo obecně pohádky budou maximálně u jídla nebo v autě, ale nebudu jí to doma pouštět jen tak během dne. Snažím se ji zabavit jinými aktivitami, ale přiznám se, že když má extra protivný den nebo já potřebuju něco někde rychle udělat a ona na mě zase visí a kvílí, tak jí to stejně nakonec na chvíli pustím. Já vím, jsem nezásadová a tohle, co dělám, dělám blbě, ale zkuste si se mnou na týden vyměnit místo a uvidíte... Doufám, že až Matilda nabere trošku víc rozumu, možná jí nějak vysvětlím to, že pohádky se pouští třeba až po jídle nebo chvilku odpoledne. Zatím tento náš šílený zlozvyk nechávám být.

Piškoty. Jak já se bránila tomu, aby Matilda jedla zbytečně sladkosti. Jenže pak přišlo trénování na nočník a taky moje máma, která má neustále kabelku plnou piškotů pro Loty (psa) na přivítání. A tak piškoty začala samozřejmě dostávat kromě psa i Matilda, ač jsem proti tomu bojovala. Když jsem potom Matildu chtěla udržet sedět na nočníku, stačilo jí dát do ruky piškot. A jelikož nočník na začátku úplně nesnášela a odmítala si na něj i sednout, natož do něj něco udělat, tak jsme najeli na piškotovou vlnu. "Sedni si a dostaneš piškotek. Když půjdeš na nočník, dostaneš piškotek. Seď a přinesu ti piškotek." A ona vydržela sedět. Což je sice fajn, protože si na nočník pomalu zvykla a teď už do něj i někdy udělá to co má (nebojte, není to tak růžové, vůbec nic mi nehlásí a neřekne si, že chce na záchod, jen když ji na něj posadím, tak se tedy milostivě občas vyčůrá), ale pokaždé za to očekává odměnu ve formě piškotku. Kolik jich za den sní, nechci ani počítat. Takže jsem opět ve výchovném prostředku selhala a místo, abych jí hezky v montessori/Nevýchově stylu vysvětlila, co se na nočníku dělá a přesvědčila ji, aby si na něj sama sedala (nebo ji spíš vůbec nepřesvědčovala a nechala ti čistě na ní), tak jsem prostě využila sprostého podplácení. Jenže zkuste si něco tomuhle svéráznému dítěti vysvětlovat. Akorát po vás ten nočník za škodolibého chechotu mrskne a uteče s holým zadkem co nejdál od vás. A udělá to třeba stokrát za sebou.

Fyzické tresty. Uf, jak já jsem byla jako dítě doma bita jako žito. Vařečka, facky, pásek... stačilo málo a jedna přiletěla. A já jsem si vždycky říkala, že svoje dítě nikdy nikdy nikdy bít nebudu. Nikdy bych nebila ani svoje psy, a když náhodou Loty sežere někde venku ho*no (kdo máte labradory víte, že ti žerou prostě úplně všechno a čím větší hnus to je, tím líp) a já jí ve vzteku dám přes čumák, je mi to potom hrozně líto. Takže fyzické tresty byly pro mě jedno velké NENE. Jenže jsem zjistila, že je rozdíl mezi fyzickým trestem za to, že dítě donese domů poznámku a dostane nařezáno a fyzickým trestem - sebeobranou, kdy vás vaše vlastní dítě týrá, nenechá si ani tisíckrát vysvětlit, že tohle nesmí a vám rupnou nervy. Takže ano, Matilda už ode mě poznala, co je to plácnutí i štípanec. A vždycky mi to pak bylo líto stejně jako u toho psa. Naposledy se to stalo, když jsem ji uspávala v nosítku a ona se bránila, vzpínala, snažila se vykroutit a pak mě z ničeho nic bolestivě kousla do klíční kosti. Zabolelo mě to tak, že mi v tu chvíli vyletěla ruka a jednu jsem jí lupla. Jeden čas mě zase pořád štípala. Vysvětlování po dobrém ignorovala, bylo jí jedno i to, když jsem předstírala pláč, byla smutná nebo odešla z místnosti, aby viděla, že když mi bude ubližovat, tak hra končí. Stejně to dělala pořád, takže jednou dostala pořádný štípanec taky. Upřímně, štve a mrzí mě to. Mrzí mě, že svému dítěti vědomě způsobuji bolest (i když ona se spíš lekne než aby ji to vyloženě zabolelo), ale opravdu v tu chvíli nevím jak jinak a reaguji automaticky a zbrkle. Vím, že ji nikdy nebudu bít za špatné známky, za nesnězenou svačinu nebo lhaní. Ale dokud bude ubližovat ona mě, tak se nedokážu udržet. Naštěstí se to stává opravdu výjimečně, asi už jsem se naučila svoje emoce lépe ovládat. Ale samozřejmě si hned po tom připadám jako ta nejkrkavčejší matka na světě.

Tak snad na mě tu za to přiznání nepošlete sociálku :) Je to opravdu dost cynické, že já, která jsem se úpěnlivě snažila a snažím o kontaktní rodičovství, líbí se mi montessori přístup, snažím se o zdravější výživu a mám doma pro Matildu asi tisíc knížek (které ji bohužel vůbec nezajímají), tak vám tu píšu, jak ji krmím sladkostmi, nechám koukat na telku a pak ji zmlátím... Ale já ji jinak fakt zbožňuju! :-)