Stane se ze mě ranní ptáče?

Mám pocit, že na sebe poslední dobou nemám moc času a to málo, co mám, stejně dost neefektivně promrhám. Tím, že krakenidlo přes den spí zhruba 40-50 minut a zhruba stejnou dobu mi trvá ji uspat, takže se z toho následnou půlhodinu dávám dohromady, tak mi moc z kvalitního a využitelného času nezbývá.

Je fakt, že mám úžasného muže, který je ochoten akceptovat to, že mu ji hodím na krk sotva odemkne dveře. Tím pádem ale spolu všichni dohromady po večerech trávíme strašně málo času. Já ji jdu potom v půl osmé vykoupat, on uspat a většinou tam vytuhne s ní, takže ho pak už večer prakticky nevidím. Takže jsem objevila díru, kde bych mohla trochu toho "me-time" nabrat a tím pádem večer víc trávit čas s rodinou a ne zalezlá v sama nahoře v pokoji s rádoby dobrým pocitem, že mám na chvíli klid. Zjistila jsem, že ta časová dírka, to malé "window of opportunity" by mohlo existovat někde mez půl pátou a sedmou ráno.

Matilda se totiž mezi čtvrtou a pátou pravidelně budí na svou ranní dávku mlíka (ehm, momentálně jí místo mlíka dávám pohankového Zajíce, ale zatím jí to nedocvaklo). V ložnici nám tedy zakňučí chůvička, já se rozespale dovleču do koupelny, kde mám z večera připravenou termosku a flašku, umíchám jí mlíčko (zajíce:), následně flašku předám muži a on jde za ní, lehne si k ní a okamžitě znova usíná. Matilda následně většinou taky. Proč tam chodí muž a ne já? Inu, protože muž to má se spánkem strašně jednoduché. Kde si lehne, okamžitě chrní a kolikrát si ani nepamatuje, že v noci někam vstával. Zatímco já už se spánkem dlouhé roky bojuji. Můj spánek je křehký, lehký a často nedosažitelný. Takže pokud bych tam šla já, tak tam stejně neusnu a spíš ji budu neustálým vrtěním a převalováním se budit. Takže já se vracím zpátky do ložnice, zavrtám se do peřiny, zavřu oči a... většinou nic. Málokdy se mi podaří znovu plnohodnotně usnout. Spíše se potácím v jakémsi pseudo-mikro-spánku. Slyším, když muž kolem šesté od Matildy vstává a chystá se do práce a v podstatě jen čekám, až chůvička znova zakvílí, protože to už nastává potom čistě moje šichta. Z toho tedy jasně vyplývá, že než se zbytečně válet v posteli, bylo by mnohem racionálnější a praktičtější potichu vstát a jít dolů do kuchyně, kde bych mohla následovně nějak efektivně využít nabízený čas.

Otázka je, co jsem vlastně reálně schopná v pět ráno dělat. Dlouho předtím než jsem čekala Matildu, jsem vstávala v půl šesté ráno a cvičila. Uběhla jsem pět kiláků na orbitreku a pak si udělala příjemné půl hodinky aktivní jógy. V té době jsem taky byla asi v nejlepší kondici za svůj život. Kde jsou ty časy! Nějak tuším, že cvičením tento čas asi trávit nebudu, protože, abych se k němu donutila, musela bych si pustit do uší nějakou dynamickou hudbu a rozběhat se právě na tom orbitreku. Jenže ten je vedle krakenidlova pokojíku a je to starý vrzavý dědouš, takže bych ji pravděpodobně vzbudila. A těžko můžu jít běhat ven, že. Co se týče mého miniúvazku, tak práce mám teď tak malinko, že vstávat kvůli tomu ráno z postele by byla hloupost. Mohla bych samozřejmě psát blog, ale těžko říct, jestli ke mně bude múza ochotná v pět ráno přijít. Taky bych mohla potichu uklízet, péct (hm, i když můj stařičký mixér zrovna tichý není). Mohla bych konečně roztřídit rok staré fotky a začít chystat fotoknihu na Vánoce.

Uvidíme, uvidíme. Dnes je první den, kdy jsem vstala a výsledkem je těchto pár řádků:)

Myslíte, že to vydržím? A jak byste tento ranní čas pro sebe využili vy? :)