Uspáváníčko a jiné každodenní libůstky

Včera jsem měla takový ten typický ženský hysterický breakdown. Matilda mě kontinuálně psychicky a energeticky vysávala už od rána. Ven jsme se vypravovaly skoro hodinu, protože se odmítla nechat přebalit, obléct i obout. Nechápu, kde se dítě naučí ten speciální grif prohnout celé tělo do luku, u toho přitom jakoby zrosolnatět a švihnout sebou v prapodivném úhlu na zem, takže na něj prostě neoblečete nic, i kdybyste se rozhodli, že na to půjdete po zlým a silou. Ne, prostě to nejde. Venku opět jakékoli moje příkazy, návrhy i prosebné žebrání o alespoň mírnou kooperaci ignorovala. Ačkoli na hřišti se hladově vrhala po listí, žaludech i odpadcích a cpala si do pusy staré šlupky od mandarinky, tak po naservírování večeře opět zahájila hladovku. A to ani nemluvím o naší největší každodenní libůstce - uspávání, pro mě každodenní zkoušce nervů a nejtemnějším peklíčkem... Pak už stačila jedna poslední kapka, aby pohár trpělivosti přetekl a já skončila hystericky vzlykající na zemi v rohu kuchyně. Mezitím si moje citlivá a empatická holčička vydolovala z odpaďáku starou plínu a přesným úderem mi ji hodila na hlavu. Měla jsem zatměno před očima a byla jsem v tu chvíli tak strašně naštvaná, lítostivá a zlá, že jsem měla až pocit, že ji vůbec nemám ráda. Že mi to všechno dělá naschvál, protože vlastně ona nemá ráda mě. Že mám to nejnáročnější dítě na světě a vůbec to nezvládám. Že by mi hrozně ulevilo, kdybych jí mohla pořádně nařezat nebo utéct pryč. Strašné, co s vámi takové zatmění mozku udělá. Naštěstí v tu chvíli dorazil domů muž, zachránil Matildino zdraví i moji příčetnost, převzal si ji a já se mohla jít uklidnit. A samozřejmě mi hned došlo, jaké blbosti mi to běžely hlavou! Samozřejmě, že ji miluji nade vše! A vím, že mi všechno to zlobení a nespaní a nejezení nedělá natruc. A taky vím, že kdybych ji zmlátila, jediné čeho bych docílila by bylo to, že bych se cítila ještě hůř. Jenže se přiznám, že mi ta každodenní péče, neustálá nutnost být ve střehu, přemlouvání k jídlu a spánku, vymýšlení nových akčních aktivit, aby se nemohla začít nudit, dává psychicky strašně zabrat.

Že nejsem takový ten extrémně mateřský, pečující typ, kterého by bavilo trávit s dětmi maximum času, to jsem věděla vždycky. Proto je pro mě vlastní mateřství neuvěřitelně zatěžkávající zkouška, kdy musím často úplně popřít samu sebe. Totálně se upozadit, snížit svoje očekávání, přežít den. Dělám to s vědomím, že prostě musím jet dál jako mašina a odměnou jsou mi ty chvíle, kdy je Matilda miloučká, něco se jí povede a spolu si zatleskáme, přijde se ke mně přitulit nebo když ji pozoruji, jak si hraje. Dělám věci většinou intuitivně a tím pádem dost často chybuji. I tak ale věřím, že něco z té přírodou dané mateřské výbavy matky, ve mně snad funguje. Když mi některé kamarádky říkají ať už ji konečně nechám samotnou vykřičet v pokoji místo denodenního nekonečného uspávání, tak vím, že já tohle prostě nedokážu. Nedokážu stát za dveřmi a slyšet jak tam úpěnlivě vzlyká a nechat ji v tom samotnou. Ano, zkusila jsem to chviličku, ale vždycky jsem to vzdala a šla hned za ní, ačkoli to znamenalo začít s celým procesem zase od začátku. A i když mám v záchvatu vzteku chuť zakřičet na ni takové ty fráze, co mi ulpěly v hlavě z mého dětství jako Neřvi, nebo dostaneš výprask, ať máš k tomu řvaní aspoň důvod! a Přestaň vyvádět nebo ti nařežu! a možná ze mě občas něco podobného i vylítne, tak se snažím je ven nevypouštět, protože vím, jak tahle slova v dětství ubližovaly mně. Radši si pak zalezu vedle do pokoje, kde urputně mlátím pěstí do polštáře a vyjmenuji velmi nahlas a důrazně všechna sprostá slova, která znám.

Ani nevím, co tím dnešním zmateným povídáním chci říct. Prostě to, že jsou dny skvělé a veselé a někdy taky dny úplně na h*vno. Ale to se děje prostě všude, nejen na mateřské. Akorát že na mateřské máme někdy tendenci z toho obviňovat ty malé neposlušné človíčky, kteří ji tráví s námi. Přitom chyba může být někde úplně jinde. Anebo to ani žádná chyba nemusí být a my se situaci musíme naučit přijmout takovou, jaká to je. Já se stále učím přijímat fakt, že moje dítě je prostě živější a svéhlavější než většina ostatních. Že potřebuje k fungování mnohem méně spánku než její vrstevníci. Že jídlo považuje za ztrátu času. Že je to divoženka, kterou nebaví sedět na zadku a prohlížet si obrázky a potřebuje svoji energii fyzicky vybít. Jo, je to únavné, je to frustrující a občas mám chuť skočit z okna. A možná bych i potřebovala navštívit nějaký kurz ovládání vzteku a emocí. Ale ona nakonec nejlepší učitelka bude stejně ta moje malá vopice :)