Minimalismus - pokračujeme!

V minulém článku jste se dočetli o tom, jak mě popadla chuť třídit, vyhazovat, lépe věci ukládat a dělat u mě doma tak nějak vzdušněji. V tu dobu jsem ještě neměla přečtenou knihu od Marie Kondo Zázračný úklid. Teď už ji přečtenou mám a ve zminimalizovávání domácnosti stále pokračuji. Blbé je, že díky tomu, že jsem momentálně jaksi pohlcena útrobami svého domu a čas trávím v šuplících a skříňkách, tak se mi tu tak nějak kopí ten každodenní klasický bordel. Měla bych asi vysát, vytřít podlahy a poskládat všude se válející hračky, ale místo toho lezu do těch nejzadnějších skříněk jak posedlá a mám vyloženě radost, když narazím na něco, co můžu vyhodit. A jsem opravdu přísná a nekompromisní!

Marie Kondo je totiž fakt chytrá paní z Japonska, která je úklidem posedlá už od dětského věku a dokonce díky tomu vytvořila svoji vlastní metodu KonMari. Díky ní si, dle jejích slov, nejen dokonale zorganizujete domácnost tak, že už nikdy nebudete muset uklízet (haha, možná spíš myslí vyklízet), ale zároveň se vám díky tomu zlepší zdraví, vaše výsledky v čemkoli co děláte a budete mít celkově pozitivnější pohled na svět. V uklizeném domě, oproštěném od zbytečnosti, kde vše má svoje místo a je uloženo ohleduplně tak, aby věci, které znova nepoužíváme ve svých úložných místech odpočívaly, máme totiž vést celkově spokojenější život.

Jak moc je tohle pravda vám neřeknu, protože naše domácnost do tohohle cíle ještě nedorazila a obávám se, že s malým dítětem, jehož největší zábavou je rozmetávat hračky po všech místnostech, tam ještě dlouho nedojdeme. To je taky důvod, proč mě nechává celkem chladnou kupící se vodní kámen na kachličkách v koupelně i hromádky psích chlupů v koutech a místo toho jsem momentálně raději ponořena ve vnitřnostech svých skříní a šuplíků, které díky tomu konečně můžou trochu dýchat.

Jak jsem psala minule, můj šatník zažil pořádnou vichřici. Spíš tornádo. A to se pak opakovalo ještě asi dvakrát, takže teď už můžu s jistotou prohlásit, že v mých skříních se nenachází žádné oblečení, které nenosím nebo nemám ráda, které je takzvaně "motivační" nebo odloženo s tím, že na "zahradu ještě dobrý", protože stejně vím, že si ho ani na tu zahradu nikdy nevezmu. Postupovala jsem přesně podle metody KonMari. To znamená, že všechno oblečení šlo ven ze skříní na zem do pokoje a já si každý jednotlivý kousek vyzkoušela, zjistila jestli se v něm cítím dobře, jestli ho vůbec mám s čím kombinovat a jestli není děravý nebo moc vytahaný. Vše co nesplnilo tyhle body, šlo pryč.

Co jsem doma na mateřské, tak se moje očekávání od oblečení dost proměnilo. Dříve jsem chodila do kanceláře v podpatcích, uplých šatech i minisukních, úzkých slim džínách a prsila se v nepohodlných push-upkách. Jediné kritérium bylo vypadat dobře, ideálně elegantně, a profi. Upřímně teď nechápu, jak jsem v tomhle mohla vydržet denně osm hodit v práci.

Co od oblečení očekávám teď je především pohodlí. To je prostě na prvním místě. Nesnáším, když mě někde něco táhne, tlačí a svazuje mě. Oblečení musí samozřejmě vypadat dobře a jednotlivé kousky se musí dát navzájem kombinovat. Díky tomu pryč letěla všechna obtáhlá trička velikosti S a krátké úzké svetříky. Mám takový dojem, že díky tomu jsem vlastně nějak konečně objevila svůj styl. Nebo spíš to, co by mohlo být mým stylem. To, v čem se cítím obecně dobře a snad mi to i trochu sluší. Hurá, dobrý úspěch ve třiatřiceti, že? (Kecám, tolik mi není, je mi třiadvacet, fakt, přísahám!:) Uvědomila jsem si, že se nejlíp cítím a nejvíce se sama sobě líbím ve volných vršcích. Líbí se mi volné, splývavé halenky, volnější delší trička i oversized svetry. Navíc v nich nemusím zatahovat břicho :) Uvědomila jsem si taky jak málo sahám po barevných a křiklavých kouscích, které jsem měla ve skříni a mnohem raději se uchyluji k neutrálním nebo pastelovým barvám. A to vždy tak, že světlá jde nahoru (tričko), tmavá dolů (kalhoty).

Zjistila jsem, že velikost S mi sice sedí, ale v Mku se cítím volněji a příjemněji. Taky jsem si uvědomila, že nejlépe mi je v pružných sportovních podprdách, přestože mi nevyrobí sexy hrudník. Ty mám na doma nebo na vycházky. O něco méně pohodlněji, ale přesto stále docela dobře, se cítím v mírně vyztužených podprdách z Tchiba, které jsou bez kostic, a které nosím, když jdu třeba mezi lidi do kavárny. Uvědomila jsem si, že kostice v podprsence při svých minimalistických mírách v životě opravdu nepotřebuji a naopak jsou mi nepříjemné. Tím, že jsem se konečně zbavila všech "motivačních džín" (včetně těch strašně pěkný modrých z Nextu, fňuk, v odporné pidi velikosti 26, které byly asi před 5 lety ve slevě a já je měla na sobě naposledy právě v té zkušební kabince a ani tam jsem je tehdy nedopnula!), do kterých nikdy nezhubnu, i škrtících elegantních pláťáků z Orsay, jsem si uvědomila, že mám sice ráda slimky, ale musí být pružné a nikde mě nesmí netáhnout ani řezat. Snesu prostě jen takové kalhoty, o kterých nevím, že je mám na sobě.

Pápá jsem udělala taky několikerým lodičkám a botkám na klínku. Kromě toho, že se mi po porodu nějak rozplácla noha a velikost 37 už mi často nesedí a dokonce jsem si pořídila i jedny tenisky v 38, tak jsem si uvědomila, že prostě nejsem elegantní lodičkový typ, který umí tento styl prodat. A tím, že jsem je kdysi nosila do práce, jsem si hrála na něco, co nejsem a nikdy nebudu.

Po téhle šatníkové čistce bohužel přišlo smutné zjištění, že těch věcí, které bych opravdu chtěla nosit, mám žalostně málo. Tudíž přestože už nechci do svého šatníku pořizovat moc nových věcí a zase ho znovu přehltit, tak nákup nějakých basic kousků mě v nejbližší době asi nemine. Ale nevadí mi to a hlavně mě netlačí čas. Když prostě někde zahlédnu něco, co bude odpovídat všem kritériím, které na oblečení teď mám, nebudu se takovému nákupu bránit. Ale musím přiznat, že pohled na o něco vzdušnější, uklizený a seřazený šatník mi dělá hodně dobře.

Podle metody KonMari jsem vyhodila taky mraky kabelek a látkových tašek, které jsem měla "na nákupy", ale stejně si je na ten nákup nikdy nebrala (mám nákupní košíček z Lidlu, který pravidelně používám). Vyhodila jsem hromadu šál, šátků, rukavic i zimních čepic a nechala jsem si opravdu jen ty, které pravidelně nosím a pak pár "pracovních" rukavic na venčení psů, když jim hážu frisbee.

Musím říct, že tenhle postupný přechod k minimalismu je strašně návykový. Čím víc domácnost procházím, tím spíše se dokážu rozloučit s věcmi, o kterých jsem si myslela, že k ni mám citovou vazbu, jsou památeční, ještě se k nim jednou vrátím atd. Zjišťuji, že člověk toho k životu opravdu tolik nepotřebuje. Na co mít doma sety podzimních, jarních, vánočních a jiných dekorací? Spíše než aby mi přinášely radost, je teď vidím jako lapače prachu, které zabírají místo. Na co mít narvanou knihovnu knížkami, ke kterým se stejně nikdy nevrátím? Pryč s nimi! Proč bych měla mít tři šály černé barvy a tři skoro stejné bílé košile? Prostě si nechám tu jednu, která mi přináší největší radost. Na co mít v polici patnáct hrnků, když stejně pořád točím dokola jen ty tři. A mohla bych pokračovat.

Mám radost, že můj postoj sdílí i muž a pohltilo to i jeho. Nejen že vyklidil zahradním haraburdím přetékající verandu, ale konečně se pustil i do úklidu sklepa, což bylo asi nejbolavější místo našeho domu. Vyřadil hromadu věcí, které nafotil a hodil za pár kaček na bazoš, a které postupně mizí. Má přichystanou velkou hromadu věcí na odvoz do ekodvora. Vyklidil si narvané šuplíky s elektronikou a nářadím a prošel se mnou složky se sto let starými fakturami a účtenkami. Je super žít s někým, kdo sdílí ty stejné hodnoty a rád se nechá nadchnout (nebo přinutit?:)

Takže pozor, minimalismus a vyhazování zbytečností je návyková záležitost! Pokud se o tento způsob života zajímáte víc, tady máte odkaz na pár zajímavých videí, která by vás mohli inspirovat. Mějte se fajn a já jdu seškrabovat vodní kámen z koupelny :)

Sarah Nourse

Jenny Mustard

The masterpiece of a simple life - TED talk

Marie Kondo

GoDownSize