Pokroky i nepokroky

Tilišanda měla 19 měsíců. V dobách bezdětných jsem měla naprosto vágní představu o tom, co takové devatenáctiměsíční dítě umí a dělá. Asi jsem si představovala něco jako plynulé mluvení, čtení pohádek a pomáhání mamince v kuchyni. Jak jsem se spletla. Ač je pravda, že Matilda pokroky dělá, tak to rozhodně není takový fofr, jak bych tehdy čekala.

Nemluví. Pořád něco žvatlá, ale slova to nejsou, pokud ovšem nemluví nějakým zapomenutým dialektem svahilštiny. Ví jak dělá pes, kráva nebo kočka. Když něco shodí, tak řekne bác a jediné slovo táta vyslovuje s naprostou přesností a bezbřehou zamilovaností. Máma jí občas sice ulítne, ale nějaká mami nebo maminka nehrozí. Oproti skoro stejně staré kamarádce odnaproti, která už mluví ve větách, teda nic moc. Upřímně, strašně se těším, až bude mluvit! Až na mě přesně pokřikovat a tahat mě pořád někam za ruku a řekne si, co chce. Myslím, že to bude velká úleva pro obě. Bohužel, si asi ještě počkáme.

Spaní. Je to stále ta samá písnička dokola. V noci se budí poslední měsíc(e) i 2-3x s pláčem. Uspávání je na palici a zabere mi dohromady zhruba dvě hodiny denně. Není schopná sama usnout a potřebuje naši přítomnost. I tak při tom ale brečí a spánku se šíleně brání. Opět naprostý opak toho, co má doma věšina mých kamarádek. Ty mají děti, co spí samy, rády a dlouho. Nevím na čem to moje dítě jede a proč má ke spaní takový odpor. Nedávno jsem zakoupila jakýsi dětský sirup na snadné uspávání Pediakid. Můžu říct, že asi po čtrnácti dnech užívání je rozdíl nulový. Zvažuju už vážně návštěvu homeopata, protože Matildě by se očividně hodilo celkově zklidnit. Je rozjívená, divoká a prakticky se celý den nezastaví. Spánek s tím bude určitě souviset.

Jídlo. No stále žádná sláva a v takových osmdesátiprocentech si pořád na pomoc pouštíme na noteboooku Prase Peppu. Kupodivu, Pingu už tolik v kurzu není. Začala se pokoušet jíst sama. A samozřejmě u toho odmítá jakoukoli asistenci a lžičku mi vyráží z ruky, když jí tam chci něco taky šoupnout. Když jí jídlo chutná, například kuřecí vývar s nudličkama, je schopná jíst docela hezky. Když jí nechutná, což je častější úkaz, nedostanu do ní ani ň. Už jsem trochu rezignovala na zdravou a nedochucovanou stravu. Tím, že jsme celkem často u mé mamky a ta jí udělá třeba vepřové se šťávou a bramborovou kaší, vše samozřejmě osolené a možná i kořeněné a ona to tam nadšeně spráská, tak si prostě řeknu, že aspoň něco jedla. Na večeři už odmítá dětské kaše a má většinou chleba se sýrem, mozzarelou a lučinou. S čerstvou zeleninou je to slabší, požvejká tak akorát trošku rajčete. Naštěstí začala mít ráda ovoce, takže se cpe hrozny, mandarinkami a tím pádem jí během dne méně piškotů a dětských sušenek. Není to nejhorší, ale i tak by to jezení mohlo o trošku být lepší.

Čištění zubů. No, tak to je asi tak nastejné úrovni jako spánek, co se týče kvality. Ona si prostě nenechá udělat nic s čím nesouhlasí! Čištění zubů je boj, kdy nepomáhá nic. Ani, když jí ukazuji, jak si čistím zuby já nebo když ji nechám zuby čistit mně a mezitím se jí snažím jemně nacpat do pusy kartáček. Ona prostě stikne rty a ruku s kartáčkem mi odráží pryč. Když se mi podaří jí tam během dvou vteřin něco nekoordinovaně přejet, tak je to úspěch. Štve mě to. Nechci, aby měla zkažené zuby a tímto stylem k tomu akorát spějeme. Ale na druhou stranu to nechci dělat násilím, jak jsem zkoukla v různých youtube návodech, kdy matky motaly řvoucí děti do ručníků, seděly na nich a podobně. Naštěstí má ráda chlorellu, kterou kouše a drtí zubama, a o které se říká, že zuby čistí, ale i tak je to jako péče o chrup dost málo. Máte-li tipy, jak přesvědčit dítě, že čištění zubů je fajn, sem s nimi prosím!

Co se týče nočníku, tak tady ji musím pochválit! Když chce "number two", tak si krásně sama ukáže a už aspoň měsíc nebylo v plíně žádné nadělení, což je úplně super. Jsem zvědavá, jak dlouho nám to vydrží do dalšího bojkotu. Čůrání je horší, a když ji nechám doma bez plíny a hraje si, tak vyměňuji tepláčky několikrát za den a stírám loužičky ze země. Ukáže si třeba jednou a pak třikrát ne. Ale na druhou stranu, skoro pokaždé, když ji na nočník dám, tak se vyčůrá. V tomhle mi dělá radost a já teď doufám, že do léta snad možná i odplenkujeme. Ale na druhou stranu se raději k ničemu neupínám, protože Matilda ráda dělá přesně opak toho, co po ní chci.

Jinak musím říct, že ji konečně začaly trošku bavit knížky. Ale jen nějaké. Momentálně je to zvuková kniha Gruffalo a potom sada Jaro, Léto, Podzim, Zima od Rotraut Susanne Berner. Jsou to takové velké knihy s tvrdými stránkami plné obrázků, které si ukazujeme a popisujeme. Někdy u toho vydrží i deset minut. Občas si už hraje i sama, že třeba stihnu něco rychlého uvařit nebo vyskládat myčku. Stále jednoznačně vedou fyzické aktivity jako skákání, běhání, přelézání věcí a podobně. Jednou už jsem ji ale načapala i přitom, jak si na zem vyskládala všechny plyšáčky a dávala jim všem napít z flašky. To bylo hodně roztomilé.

Musím říct, že ač opravdu pokroky dělá, tak mi pořád přijde jako takové mimino. Asi to dělají i ty krátké vlásky, to, že nemluví a to, že pořád dost často brečí. Sice čím dál více holčičkovatí, ale ve srovnání se stejně starými holčičkami kamarádek vypadá pořád ještě jako mimouš. Na jednu stranu jsem ráda, že je pořád taková roztomilá a mimouškovská, ale na druhou stranu se těším na to, až z ní bude třeba taková tříletá holčika, budeme si spolu povídat a hrát nějak smysluplněji než jen bořit věže z kostek. Ale není kam spěchat, však se dočkáme :)