Jak přežít uspávání nespavce

Přiznám se, že jsem chtěla tento článěk pojmenovat "Jak ji po obědě uspat a nikoho u toho nezabít", ale přišlo mi to nakonec moc drsné. I když by to spíše vystihovalo povahu toho, co se u nás každodenně po obědě děje. Jestli totiž nesnáším nějakou část dne, tak je to stále poobědní uspávání. Když mi na tohle někdo řekne: "Jaképak uspávání? Dáš ji do postýlky, přečteš pohádku a necháš ji spat, ne?" vidím rudě a v tu chvíli toho člověka ale opravdu nemám vůbec ráda. Takhle to u nás bohužel nefunguje. Nechat ji v pokoji nespící samotnou by znamenalo, že bude nejprve dělat všechny možné voloviny od sundávání prostěradla z matrace, vyslíknutí se, pokusů zuřivě dosáhnout na vypínač a rozsvítit, skákání do výšky i do dálky a nakonec se tak rozeřve, že bude ve své totální hysterii schopná uškrtit se na vlastní plíně. Takže tam s ní sedím, tiše jí zpívám, hladím ji anebo se jí naopak vůbec nedotýkám, podle toho, jak to zrovna chce, odolávám jejím agresivním útokům sahajícím od facek (pozor, fackuje ona mě!), štípání, tahání za vlasy, dloubání do tváře a podobně. Jakmile se odsunu trošku dál od postýlky, aby na mě nedosáhla, tak opět spouští potoky pláče, kdy mi následně soplí několik minut do krku, vzlyká a celou mě otlapkává, aby mi nakonec zase jednu vztekle ubalila. Tahle sranda trvá průměrně tři čtvrtě hodiny. Po hodině už to většinou vzdávám a ten den prostě nespí, což však znamená, s prominutím, na h*vno odpoledne, kdy začne být od nějakých čtyř pěkně protivná. A to raději nemluvím o sobě. Když náhodou někdy usne pod půl hodiny, tak z pokojíku vylétám plná radosti a energie. Jinak se většinou vyčerpaně odvleču a jdu rovnou vymést všechno sladký, co je v dohledu, abych se uklidnila.

Před delší dobou jsem ji do poobědního spaní vyloženě nutila. To znamená, že jsem ji v postýlce pokládala na záda a občas rukou mírně přidržela, aby nemohla vstát. Co vám budu povídat, byla to blbost a v té době jsem to uspávání snášela ze všeho nejhůř. I Matilda. Bránila se mi zuby nehty a za tu hodinu jsem ji položila třeba osmdesátkrát a ona se vždycky z posledních sil stejně zvedla. Usínala vyčerpáním z pláče a já odcházela totálně zlomená a zoufalá, že takhle to přece nemůže jít dál. Pak jsem se pokusila nějak vnitřně zklidnit a do uspávání jsem šla s tím, že nebudu koukat na hodiny, dám jí prostor, nebudu ji nutit, že prostě buď usne nebo ne a můj cíl je, aby to nebylo s pláčem. A nějakou dobu tento přístup opravdu fungoval a ona dokonce usínala do půl hodinky a krásně klidně, bez slziček. Myslela jsem si, že jsem to prolomila! Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem relativně ochotně uspávala i o víkendu, kdy to za mě mohl vzít klidně muž. Jenže poslední dobou se to opět zhoršilo. Dávám to do souvislosti s očkováním, které Tilišanda před měsíce poprvé dostala. Mám pocit, že zhruba od té doby je uspávání po obědě opět boj a mně nepomáhají ani chytrá slova z knížky o tom, jak je potřeba se vnitřně zklidnit a na dítě napojit. Opět se mnou ke konci cloume vztek a často se teď stane, že to po nějaké době vzdám a holt nespí.

Věřím ale tomu, že všechno se děje z nějakého důvodu a má nás to na naší cestě životem posunout. A to je asi důvod, proč se mně, netrpělivému cholerikovi, narodilo dítě, které každý den takto intenzivně hodinu testuje moji trpělivost. Zřejmě mi tím osud něco říká, i když zatím mám pocit, že mi tím přidává jen šedivé vlasy. O spánku už jsem toho načetla opravdu hodně a můžu s jistou říct, že u nás nefunguje nic a pokud ano, tak jen krátkodobě. Nějaké ty rady ze slavné Nevýchovy o tom, jak se dá s dítětem na všem domluvit, tak těm bych se tu ráda vysmála. Pokaždé jí totiž na začátku klidným hlasem povídám: "Maťulko, víš, ty si potřebuješ odpočinout, aby sis mohla potom odpoledne krásně hrát a já si taky potřebuji odpočinout, tak já ti teď s tím spánkem pomůžu, ano? Zvládneme to spolu a já tu s tebou budu dokud neusneš. Musíš mi ale trošku pomoct, jsme na to dvě, víš? Spolu to určitě zvládneme..." Ne, opravdu tohle na moje dítě nefunguje.

Abych se z toho tedy úplně nezbláznila, tak jsem si v duchu vytvořila takovou sadu zásad, které se snažím před a při uspávání dodržovat. Trošku to pomáhá mojí psychice, i když Tilišákovo usínání to stejně neurychlí.

1. Než jdeme uspávat, tak nejenže ona musí být najezená a všechny potřeby mít vykonané (jinak totiž dělá to, že urputně předstírá, že tlačí a rychle rychle potřebuje na nočník, abych ji z postýlky vytáhla), ale hlavně já se musím před tímhle ubíjejícím procesem najíst. Z toho důvodu, že hlad mě dělá ještě o něco vzteklejší, nahlas mi kručí v břichu, což je pro ni velmi zajímavý zvuk, ale taky proto, abych se potom hned nevrhla na skříňku se sladkým místo normálního oběda.

2. Neberu si k postýlce mobil ani hodinky. Mobil před ní stejně nemůžu vytáhnout, jelikož by mi ho hned rvala z ruky a kontrolování (zabitého) času, který jsem tam už strávila, mě dostává do šílených vytáček.

3. Snažím se dělat přesně to, co chce. Když si přitáhne moji ruku na tvář, tak ji tam držím, když mě odstrkuje pryč, tak se o kontakt nesnažím, když mě chce obejmout, tak ji obejmu a čekám, až se pustí. Snažím se jí nechat prostor.

4. Když serve prostěradlo z matrace, nechám to být a nesnažím se ji znovu povléknout. Když vyhodí polštář, tak jí ho nevracím a všechno dám do původní polohy až ve chvíli, kdy spí, protože jinak bych to dělala donekonečna a ji by to strašně bavilo.

5. Nejenže se snažím nebýt nahlas sprostá, což je pro mě opravdu vysoká škola sebeovládání, protože nic jiného se mi v tu chvíli nechce víc, než křičet nahlas ty nejsprostší nadávky, ale snažím se nebýt sprostá ani v duchu, protože to údajně člověka ještě více rozčílí. Takže i když mám chuť vykřičet ven slova, za která by se styděl i ten nejožralejší dlaždič, tak si je nepřipouštím ani v hlavě a místo toho si v duchu opakuji: "Spinkej, kočičko, to zvládneme, hezky si odpočineš..."

6. Snažím se nepředstavovat to množství času, které takto zabíjím a věci, které bych mohla dělat místo toho. Vlastně se snažím nemyslet vůbec. Občas počítám parkety, zpívám si v duchu ukolébavky nebo nějakou mantru, nepřemýšlím nad tím, jak dlouho tu už sedím a jestli už bych to neměla vzdát. V každém z mých bývalých zaměstnání vždy byla nějaká činnost, která mě nebavila, například datlovat čísla do tabulek, ale prostě jsem si ji odbyla a šla dál dělat to, co mě bavilo. V tomhle zaměstnání je to uspávání, které mi nahrazuje neoblíbené excelovské tabulky.

7. Ve chvíli, kdy to opravdu vzdám, protože mám pocit, že už jsem tam strašně dlouho (většinou to bývá k té hodině), tak se nelituji, nenatahuji to a snažím se to Matildě ani sobě nevyčítat a nemyslet na to, jaké odpoledne nás čeká. V tu chvíli prostě roztáhnu rolety, vytáhnu ji celou šťastnou z postýlky a klidně jí na půl hodiny pustím Peppinu a jdu to někam vedle rozdýchat.

8. V návalech té největší zuřivosti, kdy vyčítám všem světovým božstvům, proč zrovna já mám takhle nespavé dítě, si neustále opakuji, že je to k jejímu dobru. Moje dítě, které je prostě strašně inteligentní, bystré a zvídavé, nebude přece ztrácet čas spánkem, kdy by jí mohlo něco utéct. Vyroste z ní akční osobnost, která bude konat skvělé činy namísto vychrápávání do desíti, jako její líná máma :)

Musím říct, že jsem ještě nikdy nezažila nikoho s takovým odporem ke spánku. Po kom to to dítě má, když my jsme oba s mužem takoví spáči? Muž tvrdí, že je to tím, že jsem v těhotenství moc cvičila, ale to se mi jako dobrý důvod nezdá. Nejdivnější ale je, že když už po téhle děsné uspávací akci nakonec usne, tak pak tu hodinku a půl tvrdě spí! Takže to rozhodně není o tom, že by ten spánek nepotřebovala. Ona se mu bude ale přesto zuby nehty bránit.

Řekla jsem si, že tomu dávám čas do dubna. Pokud se usínání nezlepší, tak s příchodem jejích druhých narozenin prostě poobědní spánek kompletně zrušíme. Věřím, že nebude mít problém si na to zvyknout, když už teď stejně v průměru dva-tři dny v týdnu nespí. Doufám, že v tu dobu se s ní půjde už o něco líp domluvit a zavedeme pak nějaký "klidový režim", kdy bude půl hodinky nebo hodinku koukat po obědě na pohádky, já si dám třeba to kafe a pak půjdeme ven. Vím, že každé dítě je jiné a každá máma něco řeší, ale tohle spací martyrium je opravdu tak psychicky a fyzicky náročné, že si říkám, že bych snad dala i prst za to, abych měla spavější dítě. Svůj prst, samozřejmě :)

Co vy a vaši nespavci? Také doma bojujete s uspáváním? Pokud však máte doma spavé krakeňátko, tak gratuluji, ale raději mi to snad ani nepište, jestli tedy nemáte tip, jak toho docílit :)