O naší zvěři domácí

Tak jsem si říkala, že o krakenidlu toho víte už spoustu. O kom jsem vám ale ještě moc neřekla, jsou moje dvě "prvorozené holčičky". Respektive, prvorozená bloncka Loty a druhorozená zrzka Molly. Tak dnes třeba i něco o tom, proč je skvělé mít doma čtyřnohé kámoše a proč si myslím, že to i Tilišákovi svědčí.

Loty jsme si pořídili v květnu 2010 a to přesně druhý den po návratu z našeho téměř tříletého pobytu v Austrálii. Já jsem byla takový psí maniak odjakživa, ale tehdy se moje "psí mateřské pudy" úplně zbláznily a já jsem strašně toužila po vlastním psovi. V Austrálii jsem dobrovolničila v psím útulku, takže na mazlení tam byla adeptů spousta. Spíš než aby mě to ale uspokojilo, tak jsem chtěla vlastního mazlíka o to víc. Když jsme opustili Perth, kde jsme žili a vydali se na několikaměsíční cestování, které bylo ukončeno návratem domů, nemyslela jsem pomalu na nic jiného, než na to, jak si doma hned pořídíme nového člena rodiny. Bylo mi jasné, že chci fenku z útulku a ideálně něco středně velkého. Po večerech v různých hostelech a kempech v různých zemích jsem pravidelně sjížděla stránky českých útulků. Jenže v tu dobu žádné malé ani odrostlejší štěndo v dojezdové vzdálenosti od Brna nebylo. Když se jedna fenečka, která mi padla do oka, objevila přímo v brněnském útulku a já tam tehdy z Malajsie volala, tak mi ji odmítli rezervovat a ze stránek zmizela, než jsme přiletěli. Muž si ťukal na hlavu, že jsem praštěná, protože se přece musíme nejdříve trochu usadit a aklimatizovat než si pořídíme psa. Přeci jen jsme nebyli doma skoro tři roky. Já jsem ale věděla, že právě čtyřnohý kámoš mi s tou aklimatizací pomůže. Přileteli jsme každý s jedním batohem, vrátili se do našeho poloprázdného bytu, neměli jsme téměř žádné oblečení, protože kufry byly ještě na cestách za námi. No a takhle v pět ráno, kdy jsem díky jet lagu nemohla spát, sedím na počítači a proklikávám se obrázky psů, mi do oka padnul inzerát s fotkou štěněte labíka. Paní si ji už od někoho koupila a po pár týdnech zjistila, že ji nechce a zbavovala se jí. Přestože jsem nechtěla psa kupovat, ale adoptovat a rozhodně bych si nikdy nepořídila štěně od lidí, kteří myslí stylem "my máme fenu, soused psa, pojďme si pořídit štěňátka a pak je prodáme". Tohle zbytečné množení psů naprosto odsuzuji. Do štěnda na fotce jsem se ale zamilovala. Bylo mi samozřejmě jasné, že pochází právě z nějakého takového domácího množení a jediné, co mě uklidňovalo byl fakt, že už si ji někdo jednou koupil, takže pro nás bude vlastně "secondhandová" a pomůžeme jí dostat se z rodiny, kde ji nechtějí. Navíc to bylo kousek od Brna. Netrpělivě jsem čekala pozdnější ráno, abych mohla paní zavolat. Muži jsem tvrdila, že se na ni pojedeme jen mrknout, že ji přece nemusíme brát. Oba jsme ale věděli, že jakmile tam pojedeme, tak bez ní neodjeme. No, takže v poledne, ani ne 24 hodin po návratu ze života v úplně jiném světě, jsme měli psa. Neměli jsme pro ni ani pelech, vodítko, granule, ale měli jsme ji v autě a byla naše. A mně bylo hned o něco líp, protože návrat z místa, kde skáčou klokani, šumí oceán a všichni jsou v pohodě do naší české reality, nebyl úplně jednoduchý.

S Molly to bylo vlastně podobné. Po dalších ani ne třech letech na mě přišly znova psí mateřské pudy (ne, o dítěti jsem tehdy v nějakých dvacetiosmi letech opravdu neuvažovala ani ze srandy:) a já měla strašnou potřebu pořídit Loty sestřičku. Muž nebyl úplně proti, ale v tu dobu jsme koupili a opravovali domeček, takže jeho podmínka byla, že druhý pes až do domu a ne do bytu. Jenže znáte to, mateřský pud je prostě silnější a já takhle v srpnu narazila na stránkách jednoho libereckého sdružení, které se stará o opuštěné psy, na fotku malé lištičky. Začala jsem si s paní psát a zjistila, že lištička je zachráněná z karanténní stanice na Slovensku, kde psy po třech týdnech utratí. Tohle sdružení tam jednou za čas jezdí a zachraňuje alespoň ty mladé a "adoptovatelné". Molly byla tehdy tříměsíční štěndo, které se našlo v místní cigánské komunitě a byla při příjmu nemocná, podvyživená a prý málem umřela potom, co do jejího zesláblého tělíčka narvali hned očkování proti vzteklině. Paní ze spolku ji doma vypiplala z nejhoršího a nabídla k adopci. Byl srpen a blížily se moje narozeniny, takže jsem na muže vyrukovala s nápadem "co si tak udělat krásný prodloužený víkend v Jizerkách a třeba se po cestě stavit do Liberce...". A jen tak mimochodem jsem muži ukázala fotku zrzavé lištičky. Bylo mu samořejmě jasné o co mi jde, a protože je to nejlepší chlap na světě, tak souhlasil. Měla jsem přece narozeniny:) Od paní jsem věděla, že lištička je "lehce dominantnější". Paní taky tvrdila, že lištička je určitě kříženec labradora, což byl pouhopouhý marketingový tah, protože na labradory lidi slyší :) Molly je totiž ve skutečnosti určitě kříženec přinejmenším staforda, vlčáka, beztak lišky, dinga nebo hyeny a hlavně pochází z generací pouličních vořechů všeho druhu :) Ale je kouzelná! Když jsme dojeli k paní domů a ona ji vypustila, byly jsme lehce v šoku. Zvyklí na klidnou a flegmatickou Loty, která si před každým hned lehá na záda, na nás vystartovalo malé zrzavé éro s černým ocasem, zakouslo se Loty do krku, pak mě do nosu a nepřestalo ani na chviličku skákat. Ale teď z toho přece nevycouváme! Odvezli jsme si ji a zkušební procházku a bylo jasné. Molly, jak jsme jí začali hned říkat, skvěle poslouchala, nesnažila se utéct, a když se Loty se oklepala z prvotního šoku, krásně si spolu hrály. I přes mužovo očividné nenadšení, že opravdu pořizujeme dalšího psa, jsme si ji vezli do Brna.

Do domečku jsme se nakonec stěhovali až po nějakých dalších třech měsících. Ale problém to vůbec nebyl. Psy jsme si brali do práce, já Molly a muž Loty, která s ním chodila už dávno před tím. A pak se to nějak otočilo, Loty začala zůstávat doma, protože je to spáč a flegmatik a klid jí vyhovoval víc a muž si začal brát do práce Molly. A stala se z nich nerozlučná dvojka. Pro Molly je páneček bůh, dny mu tráví u nohou v kanclu a doma je na něj pořád nalepená. Vždycky si z něj dělám srandu a říkám jí: Molly, ale víš, že tě páneček vůbec nechtěl a na začátku tě ani neměl rád! A muž se hned k Molly přitulí a vyčítá mi, ať jí to už nikdy neříkám :-D Obtočila si ho kolem toho svého černého ocásku.

A teď malé srovnání. Opravdu si myslím, že je lepší pořídit si psa z útulku, a že voříšci jsou prostě nejlepší. Nic proti naší labince Lotynce, ale žádný psí Einstein to tedy není. Loty je typický labrador, ráda spí, mazlí se a za žrádlo by odešla s kýmkoli kamkoli. Od malička měla spoustu zdravotních problémů (záněty očí, klouby apod.), což je daň právě za tohle domácí křížení. Přestože nás poslouchá, tak chvíli trvá než jí to v té hlavičce docvakne. Oproti tomu Molly je naprosto bystrý a inteligentní pes. Páníček je pro ni na prvním místě a myslím, že by nás v případně krize i ubránila. Hlídá dům a vrčí, když se jí něco nezdá. S cizím člověkem by neodešla. Přesto není vůbec agresivní a naopak je hravá a miloučká. Podle mě je takový ideální pes. Ta její oddanost je určitě dána tím, co zažila jako štěně. Nikdy jsme s ní neřešili žádné vážnější zdravotní problémy, kromě jednou naražené packy. Přestože je zbožňuji obě stejně, tak vím, že už si nikdy v budoucnu nepořídím jiného psa než křížence z útulku.

K Tilišandě jsme je obě poušteli hned od příchodu z porodnice. I jako úplně malé miminko ležela na zemi na dečce a kolem ní polehávaly psí holky. Nikdy jsme ji od nich neodělovali, aby si na sebe zvykly. Teď, když je z Tilišandy zlobivá dračice, je to trošku horší, protože na psy občas žárlí a nechová se k nim hezky. A já v tu chvíli obdivuji jejich trpělivost, protože na ni nikdy nezavrčí, neoženou se, ale spíš se snaží před ní utéct a schovat. A když má krakendidlo náhodnou záchvat něžnosti a jde se za nimi tulit, tak se rády nechají. Loty má totální psí svatozář. Molly je totiž přes den s mužem v práci, takže většinu šikany odnáší Lotynka. Píchání do očíček, tahání drápků, nájezdy na motorce. A jediná její obrana je útěk. Někdy ji raději zavřu na verandu, aby si od krakenidla odpočinula.

No a asi je vám jasné, že prostředí v naší domácnosti rozhodně není sterilní. Ač vysávám podlahy denně, tak psí chlupy jsou prostě všude. Jsme jimi nonstop obalení, jsou v jídle i na hračkách. A já jsem za to svým způsobem ráda, i když mě tahle sisyfovská práce rozčiluje. Řada studií totiž prokázala, že děti vyrůstající ve společné domácnosti se psy nebo kočkami, mají méně dýchacích potíží a lepší imunitu. Díky tomu se u nich snižuje až o 50% riziko vzniku alergií, astmatu apod. Takže v Matildě budujeme snad nejen lásku ke zvířatům, ale i dobrou imunitu. A jak jsem psala dřív, bývá nemocná opravdu vyjíměčně. Takže vlastně ať žijí chlupy v polívce.

Jo a ještě máme venkovní kočku Máju. O té vám ale psát nebudu, ta se k nám vetřela naprosto neplánovaně a spíš mě vytáčí. Nicméne ji tu tak nějak toleruji, krmím, očkuji, odčervuji a "užívám si" to, že je to moje první a poslední kočka v životě. Fakt radši budu mít pět psů než jednu kočku :)