Deset hříchů líné matky

Ano, přiznávám, jsem líná matka. A abych pravdu řekla, jsem čím dál línější a pohodlnější. Nejsem prostě ten typ, který by po večerech pročítal montessory weby a vymýšlel pro svoje dítě nové rozvíjející aktivity. Nesjíždím inspirace k tvoření, ani si nevypisuji zdravé recepty pro malé děti. Jenom když mě to náhodou někdy chytne (ale ono to pak zase rychle přejde). Jsem spíše takový improvizátor a taky odkoukávač, který nápady krade svým kamarádkám, které si je poctivě vygooglily :) A nejvíc sluníčkově ideální situace pro mě nastane, když si Matilda hraje sama na zemi, já ji jen tak po očku z gauče pozoruji, v duchu se rozplývám, jak je úžasná a jak jí to jde, zatímco si popíjím svoje kafčo (ehm, teda caro), za zády mám schovanou čokoládu, kterou si strkám do pusy, když se nedívá a na klíně položenou knížku, do které se občas i začtu. Ne, tohle ale opravdu není moje každodenní realita!

1. Nejsem hrací typ

Hraní s malými dětmi jsem nikdy nepovažovala za extra atraktivní zábavu. Taková práce učitelky v mateřské škole mi přijde asi stejně lákavá jako práce horníka v dolech. Nějak jsem ale doufala, že se můj postoj změní s příchodem vlastního dítěte a mě začne bavit stavění věží z kostiček, čmárání na papír, dělání domečků z Dupla nebo stavění a boření vláčkodráhy. Omyl, nebaví! Opravdu mě to nebaví a musím říct, že když jsme teď byly skoro čtrnáct dní víceméně izolované a trávily spoustu času samy doma, byl to pro mě očistec. Ač je Matilda moje všechno a jsem s ní strašně ráda, tak v ty dny, kdy jsme zavřené doma, nikdo nám nedělá společnost a nemůžeme ani ven, na mě padá splín. Bojuji s tím, jak ji zabavit a přežít do chvíle, než přijde domů táta, který si narozdíl ode mě všechny výše popsané činnosti užívá. Já se pokaždé do "hraní" musím nutit a zároveň se do toho alespoň snažím (nenápadně) zakomponovat nějakou domácí práci, kterou je potřeba udělat. Na druhou stranu mám ráda, když někam vyrazíme, i když třeba jen na nákup nebo na procházku kolem ulice. Ale úplně nejlepší stejně je, když se sejdeme spolu s dalšími maminkami, částečně se věnujeme dětem a částečně si pokecáme a podrbeme.

2. Neužívám si chvíle za sporákem a nejsem dobrá kuchařka

Nejsem máma hospodyňka, která by měla denodenně navařeno čerstvé jídlo a v troubě voňavou buchtu. Někdy bych si přála taková být a to se pak do toho pustím a chvíli si i namlouvám, že mě pečení/vaření vlastně docela baví. Jenže to tak není. Vaření je pro mě nutnost, kterou se snažím odbýt co nejrychleji a nejjednodušeji jak to jde a často se jí s radostí vyhnu. Kdokoli k nám domů přicházíte s jakýkmkoli jídlem, jste vítání a milováni! Přiznávám, že Matilda má 2-3x týdně na oběd nebo večeři kupovanou skleničku (kterou jí ale občas ještě něčím dotuním). Teď moje lenost dokonce došla do vyššího stádia! Zjistila jsem totiž, že je možné si objednat super levné obědy z místní školní jídelny a jdu do toho! Vzhledem k tomu, že jsou to obědy, které se rozváží i do místních školek, bude to pravděpodobně občas jíst i Tilišanda. Ha, zase budu vařit o něco míň :-D

3. Někdy nechávám jet bezprizorně televizi

Proč? No, čistě sobecky kvůli sobě. Aby na mě mluvil někdo dospělý a ideálně anglicky. Ano, je to děsně nevýchovné, nezdravé a neměla bych tohle Matildu učit. Jenže, když už s ní musím půl dne sedět v obýváku na zemi a vymýšlet hry, jsem ráda, že u toho můžu alespoň na půl ucha poslouchat co ten Trump vyvádí v Americe (CNN) nebo jak si milionářské rodinky vybírají sídla na exotických ostrovech (Fine Living). Pořád lepší než kdyby tam celý den frčela Kouzelná školka, ne? :)

4. Jsem netrpělivá

To už o sobě vím pěkně dlouho. Moje trpělivost je denodenně testovaná malým krakenidlem ať už ve formě uspávání nebo oblíkání na ven. Zkuste ale zůstat klidní, když na vás po půl hodině hrbení se u postýlky a přemlouvání, ať už konečně zavře očka, hodí vzpurný výraz a s ledovým klidem vyslíkne polštář i peřinu z povlečení, které po vás laškovně mrskne. Nebo ji konečně nalákáte ke dveřím, že vyrážíme na procházku a ona při pokusu narvat na ni tepláčky celá zrosolnatí, takže je prostě neoblíknutelná a bez řevu a propocených koláčů pod paží ze dveří nejspíš nevyrazíte.

5. Jsem lakomá (...když jde o jídlo!)

Říká se, že co děti sní do tří let nejvíc ovlivní jejich stravovací návyky. Takže se logicky snažím, aby Tilišanda jedla více méně zdravě. Nebudu jí teda přece dávat čokoládu a přeslazené buchty, že? Jenže, když už ty buchty doma leží a moje stravovací návyky jsou už stejně dávno totálně zprasené, tak se logicky musím obětovat a ty nezdravé věci sama tajně sníst, abych od nich uchránila malé krakeňátko!

6. Jsem nekonzistentní

U kamarádek pozoruji nejrůznější pravidla, kterými se jejich děti musí řídit. Například, že jí se jenom za stolem a v žádném případě ne na gauči. Nebo, že v pokojíčku, kde se spí, si nehrajeme. Že u jídla se nekouká na tablet a už vůbec se s jídlem neběhá po místnosti. Také různá režimová pravidla, kdy mezi jedenáctou a půl dvanáctou musí jít spát. Asi to není ideální, ale u nás jsou pravidla velmi ohebná a přizpůsobivá konkrétní situaci. Nejsem nadšená, když se Máťa něčím cpe na gauči, všude drobí a odbíhá od toho, ale jestli je u toho relativně v klidu a já mám chvilku pro sebe, pak je mi to fuk.

7. Jsem výbušná

Vím, že bych se s ní měla na všem domlouvat, nebýt zbytečně autoritativní a vychovávat ji jako sobě rovného parťáka. A opravdu se o to snažím. Jenže pak přijdou momenty, kdy už třeba po třetí praští dřevěnou hračku ležící Loty do čumáku a naprosto nereaguje na moje klidné domlouvání a vysvětlování. Po čtvrté většinou vybuchnu. A to tak, že už za to dostala i přes prsty. Potom je mi to většinou líto, ale cholerik ve mně bohužel neví, jak si v takových chvílích poradit jinak.

8. Jsem sobecká

Když byla Matilda nemocná a zmítala jí horečka a kašel, bylo mi jí děsně líto. Člověk by skoro řekl, že "bych nejraději vzala tu její nemoc na sebe, aby jí bylo líp". No, tak to pozor, to ani náhodou! Nemocné dítě (a teď myslím nemocné ve smyslu klasických nachlazení a virózek, nic vážného a dlouhodobého) je sice chudáček, nicméně má u sebe zdravou pečující osobu ve formě maminky, která pro něj udělá první poslední. Pravé peklo však nastane, je-li nemocná máma a dítě zdravé jako řípa! Když jsem týden po krakeňátku dostala horečky já, bylo mi na nic a chtělo se mi jen spát, ale přitom jsem musela fungovat kolem naspeedovaného a unuděného krakena, kterému byl stav maminky úplně šumák, to byl teprve mazec. Ta první varianta mi potom přišla mnohem snesitelnější.

9. Jsem zpohodlnělá

Projevuje se to například v drobných detailech jako jsou čím dál delší prodlevy v holení nohou, mytí hlavy nebo vytírání podlahy. Celková péče o tělesnou konstrukci zevnitř i zvenku nějak vázne, stejně jako péče o domácnost. Ráno mám například velké plány, jak si na oběd udělám zdravý salát a v době, kdy bude Tilišanda spát si na obličej aplikuji výživnou masku, vytrhám si obočí a utřu všude prach. Realita je však taková, že si na oběd uklohním míchaná vajíčka, zaplácnu to chlebem se šunkou a (kupovanou) makovou buchtou a místo masky si jdu lehnout před televizi. Odtam koukám na zeď poškrtanou černou voskovkou, kterou už měsíc plánuji zkusit umýt. No co, moje tělo vyrábí momentálně nového člověka, takže celkem smysluplnou výmluvu na svoji lenost mám.

10. Jsem prokrastinátor

Nepříjemné věci odkládám jak nejdéle to jde. To platilo i za dob mých studií, kdy jsem se na každou zkoušku učila na poslední chvíli a nemohla pak ze stresu spát. Jenže já mám pocit, že pod tlakem mi jde všechno tak nějak efektivněji. Bohužel je to opravdu jen pocit. Takže zatímco moji rodiče mají sbaleno na dovolenou měsíc předem, u nás se balí většinou v den odjezdu (který ale pak občas musíme kvůli tomu, že nestíháme, o den odložit). Odkládám z pohodlnosti i věci, které bych měla začít řešit s tím, že "ono se to nějak vyvrbí". Momentálně třeba pravidelně odkládám myšlenky na Matildin případný nástup do školičky i to, kde a s kým budu rodit. Prostě jsem takový starý vyhnívač, který čeká, až "mu bude hořet za zadkem"...

A co vaše domácí hříchy? Přiznáte se? :)