Jaké to asi tentokrát bude... myšlenky o porodu

Jsem za polovinou těhotenství, přesně ve 24. týdnu a začíná se mi pomalu stahovat žaludek z toho, co mě v červnu čeká. Nemyslím teď péči o miminko a jak to budu všechno zvládat. To je další kapitola sama pro sebe, které se tu ještě určitě někdy dotknu. Ta ve mně vyvolává úplně jiné nejistoty a obavy. Myslím teď opravdu jen to, jak tohle miminko přivedu na svět. A přivedu ho vlastně na svět? Nebo bude stejně jako Matilda vyoperováno z mého břicha rukama cizí doktorky, zatímco já budu pod narkózou v rauši?

Že se můj první porod úplně nepovedl, to asi možná víte. Celý zážitek z toho dne jsem popsala TADY. O to víc mě děsí představa toho, že by se situace mohla opakovat. Když mi někdo, pravděpodobně neznalý mě a mé situace, odlehčeně řekne "však už dítě máš, víš do čeho jdeš, čeho se bojíš?" nebo "však druhý porod bývá přece rychlý, budeš mít co dělat, abys tam stihla dojet", tak se mi chce křičet: Ne, nevím do čeho jdu a můj druhý porod bude mým prvním porodem! Pokud k němu tedy tentokrát dojde, v což opravdu doufám a zároveň se toho nevědomí, co mě čeká, bojím.

S Matildou v břichu jsem se na porod opravdu pečlivě připravovala (článek o mé dokonalé přípravě najdete TADY). Protože já jsem ráda vždy dobře připravená a nabitá informacemi. Teď ale jako by mi hlava nedovolovala se na tyhle myšlenky vůbec soustředit. Nic nečtu, nestuduji, necvičím dýchání ani pánevní dno, nejím žádné speciální věci. Myšlenku na porod nějak automaticky z hlavy vytěsňuji, protože když jednou za čas přijde, stáhne se ve mně úplně všechno a já mám pocit, že nemůžu dýchat.

Alespoň jsem se tedy donutila lehce přemýšlet o volbě porodnice a dokonce se i zkontaktovala s jednou dulou. Přitom v sobě vůbec nemám vyřešeno, jestli tam nějakou dulu chci nebo nechci. A tápu i ve volbě porodnice. S mužem jsme se shodli, že nechceme jít tam, kde jsem rodila poprvé. Ač prostředí pěkné a zrekonstruované, funguje to tam jako na běžícím páse a já mám strach, že už při vstupu dovnitř by se mi oživily moje vzpomínky z prvního zážitku a já bych se strachy stáhla tak, že bych opět nebyla schopná normálně porodit. Musíme tedy jinam a v podstatě nám zbývají dvě možnosti. Jednou je menší porodnice, o které se říká, že je alternativnější, více otevřená přirozenému porodu a méně tam tlačí do lékařských zásahů. Druhou je opět fakultní nemocnice, která je velká a, co si budeme povídat, oddělení šestinedělí je tam dosti hnusné a zastaralé. Nicméně disponuje špičkovým neonatologickým oddělením a má docela dobrou pověst. Máme jít do té první, kde porodilo v posledních dvou letech několik mých kamarádek a byly spokojené (ovšem všechny měly v podstatě bezproblémové porody), nicméně o ní také kolují docela děsivé horror story o císařech odkládaných na poslední chvíli a provedených za minutu dvanáct, přidušených dětech a podobně? Nebo do té druhé, která je ale v centru města, tudíž je velká šance dostat třeba pokoj s nějakou nepřizpůsobivou občankou tmavší pleti, případně čtyřlůžkáč, do starých sprch chodit přes celou chodbu, ale zase vědět, že v případě komplikací je tohle místo, kde se o miminko postarají nejlépe? Nejhorší je, že slyšíte super chválu i popis příšerných zpackaných porodů z obou dvou míst a teď se máte nějak rozhodnout...

Ať si nakonec vyberu jakkoli, tak je jasné,že můj předchozí zážitek mě jaksi předurčuje k vnitřnímu strachu. Narozdíl od kamarádek, které jdou do druhého porodu sice s tím, že "ví, jak to strašně bolelo", ale zároveň "ví, že to zvládly a že to zvládnou znova", tak já tohle nevím. Nevím jak to strašně bolí porodit dítě, protože k samotné fázi tlačení jsem se tehdy nedostala. Ale zato vím, jak to strašně bolelo po probuzení z narkózy a to nejen fyzicky, ale hlavně u srdce. A to už nechci nikdy zažít. Proto se musím snažit k tomu alespoň v duchu přistupovat otevřeněji. Ano, strašně moc chci porodit tohle miminko sama a udělám pro to všechno. Ale teď už vím, že je možnost, že to zase z nějakého důvodu nepůjde. Tuhle možnost jsem si u prvního porodu vůbec nepřipustila a o to hůře jsem to potom psychicky nesla. Povýšené řeči typu "no jo,ty přece nevíš jaký to je porodit dítě, tys měla toho císaře" mě do dneška dokážou bodnout a rozbrečet. Teď si uvědomuji, že ač je mi nepříjemné na to myslet, je možné, že se to opět nedozvím. A pak se z toho nesmím zhroutit! Teď už vím, co za komplikace by mě po dalším případném císaři nejspíš opět čekaly a můžu na ně sebe i personál připravit (pravděpodobná alergie na narkózu). Možná mě díky tomu potom tak strašně nevyvedou z míry. Už vím, že pokud k císaři dojde, doveze mi muž z domu stoličku, abych byla první dny schopná vylézt na postel, což byl pro mě tehdy nadlidský a nesmírně bolestivý úkon. Že i po případném císaři budu v pohodě kojit! Budu vědět, že ta strašná bolest břicha a nemožnost se narovnat je s každým dalším dnem snesitelnější. A hlavně si nebudu nic vyčítat a prostě se s tím faktem, že tahle situace zase nastala poperu tentokrát mnohem líp.

A stejně věřím a doufám, že k tomu nedojde! Že moje tělo i hlava budou tentokrát lépe spolupracovat, že sytém českého porodnictví mě nechá být o něco déle a já se budu soustředit jen na sebe a na lišáčka a spolu tuhle cestu zvládneme.