Jak porodit jako primitiv?

Tak to je otázka, kterou momentálně hodně řeším. Abych vás ale nejdříve trochu uvedla do situace. Tuto otázku ve mně probudila dula, která mě bude asi nakonec, společně s mým mužem, doprovázet k porodu. Je to dula, kterou mi hodně žen doporučilo a u porodu ji měly i moje dvě kamarádky. Musím se přiznat, že zpočátku jsem z ní měla dost rozpolcené pocity. Chodím k ní už pár týdnů na těhotenské cvičení. V první lekci mě doslova "sjela" za to, jaký mám obrovský rozestup břišních svalů, že mě to úplně rozhodilo. Já o tom rozestupu samozřejmě vím a trápí mě to, ale nějak jsem to do té chvíle během těhotenství neřešila (po prvním těhotenství jsem s tím potom chodila na rehabilitace). Teprve po téhle ťafce od duly jsem se alespoň rychle dokopala k tomu nechat si břicho profesionálně zatejpovat (i o tom vám připravuji článek). Celkově na mě tahle dula chováním působila možná trochu tvrdě, ale po několika sezeních s ní jsem si uvědomila, že mi její styl podání věcí na rovinu a bez sladkých řečiček vlastně vyhovuje. Že mě to hecuje k tomu, abych k porodu tentokrát přistoupila úplně jinak než poprvé. Nutí mě zamýšlet se nad otázkami, které mě před tím vůbec nenapadly.

Zdroj etsy.com

V minulosti jsem psala o mé propracované předporodní přípravě (článek ZDE). Před prvním porodem jsem měla hlavu nastavenou tak, že musím především hodně cvičit a makat, abych byla v dobré kondici a porod vůbec "udejchala". Že musím využít všech možných fíglů, přípravků, nástrojů a homeopatik, abych byla schopná dítě bez nástřihu, natržení a rychle porodit. V podstatě jsem porod brala jako takový velký sportovní výkon, na který se musím vytrénovat, abych ho fyzicky zvládla. Skoro každý den jsem cvičila a ještě den před rozběhnutím prvních kontrakcí jsem na orbitracu ušlapala pět kilometrů. Od 36. týdne jsem každý večer "nacvičovala na porod" s aniballem. Trénovala jsem správné dýchání, masírovala hráz, topila se v litrech maliníku. Měla jsem pocit, že s touhle přípravou a kondičkou porodím klidně slona. Pamatuji si, že v den, kdy na mě přišly první opravdové kontrakce jsme večer seděli v obýváku na gauči, počítali je a já jsem se naprosto beze srandy muže zeptala, jestli bych ještě neměla rychle vytáhnout aniball, abych nepromarnila ani vteřinu. Naštěstí mě přesvědčil, že teď už to fakt nemá smysl. V porodnici na porodním boxu jsem kontrakce vzorně prodýchávala a v mezičasech se v duchu plácala po rameni, jak je dobře zvládám. Nebyla jsem daleko od toho si mezi kontrakcemi udělat pár výpadů nebo kliků, abych jako nevypadla z rytmu. Byla jsem plná adrenalinu a očekávání. Na nějaký odpočinek jsem neměla ani pomyšlení, protože jsem si to chtěla "co nejrychleji odbýt". A to bylo samozřejmě všechno úplně špatně. Jako by tenhle proces šel nějak "popohnat"...

Že porod není jen o kondičce už teď vím. Taky vím, že jsem si porod sama zastavila v hlavě. Svojí netrpělivostí a následným stresem z toho, že nic nepostupuje tak, jak jsem si naplánovala. Neuvědomila jsem si, že nejlépe rodí tělo uvolněné, odpočaté a trpělivé. Tohle jsem totiž se svojí tehdejší soukromou PA vůbec neprobírala. Před porodem jsme se bavily o možných porodních pozicích, které budeme zkoušet, o tom jak mi pomůže u samotného porodu ulevit, ale o tom, jak se do sebe opravdu vnitřně pohroužit a "pustit miminko ven" nepadlo ani slovo. A to je téma, které se mnou naopak řeší tahle dula, protože na mně hned poznala, že jsem typ člověka, který má s uvolněním těla i mysli, a celkově s relaxací, dost velký problém.

Jsem tak trochu tryskomyš, která má potíže "vypnout hlavu". Pořád mi v ní něco šrotuje. Člověk, který dělá jednu věc a u toho už v hlavě plánuje milion dalších. Například v józe je pro mě závěrečná relaxace v pozici mrtvoly to největší utrpení a taky tak trochu "ztráta času". Nikdy se nedokážu opravdu uvolnit a tu chvilku nicnedělání si užít. Místo soustředění se na to, jak jsou moje ruce těžké a propadají se do písku..., si v hlavě připravuji nákupní seznam. Pořád musím myslet o krok napřed a neumím si užít ten moment tady a teď, prožít přítomnost.

A jak mi řekla tahle dula, tak porod je právě o tom vypnout tento nekonečný tok myšlenek, očekávání, strachů a obav a dostat se do primitivního stádia myšlení, kdy vnímáme jen sami sebe. Žena se musí pohroužit do sebe a místo okolí vnímat jen signály svého těla a nechat se jimi vést. Jenže já jsem právě ta, která raději svoje tělo vede sama. A to je nejspíše jeden z faktorů, proč se mi můj první porod totálně zastavil a proč na tom teď musím zapracovat.

Zdroj etsy.com

Povídání s dulou ve mně vyvolalo vzpomínku na jeden pár let starý zážitek. Problémy se spánkem, usínám a uvolněním, mám už strašně dlouho. Jeden čas jsem byla i docela vynervovaná a otravná sobě i svému okolí, takže mi i sám muž navrhl, ať zkusím nějakou meditaci. Jenže já a meditovat? Taková ztráta času! Nicméně jsem si našla, že zrovna ten večer probíhal v jednom mateřském centru ve městě ukázkový seminář "meditace v pohybu". Nebo tak nějak se to jmenovalo. To už zní líp, aspoň se u toho protáhnu, pomyslela jsem si a zavolala jsem paní, jestli má na semináři ještě volné místo. Paní mi řekla, že ano, že ještě volno má. Měla tam být skupinka maximálně osmi žen, takže jsem tam jela s tím, že se tam při nejhorším prostě ztratím, a když to bude hodně hrozné, tak se nenápadně vypařím. Dveře mi otevřela asi čtyřicetiletá paní v dlouhé batikované sukni a háčkovaném tílku. Šla jsem do sálu a po chvíli mi došlo, že jsem tam sama! Nikdo jiný se totiž nepřihlásil! Už ale nebylo úniku, takže jsem si řekla, že to prostě zkusím. Budu všemu otevřená, pokusím se uvolnit a uvidím, co to přinese. No, byla to jedna z nejdelších hodin a půl v mém v životě. Paní mi hned na začátku zavázala oči šátkem. Nejdřív jsme mručely a bručely v sedě a jen se kývaly do rytmu meditační hudby. Potom paní pustila hudbu nějakého primitivního kmene a měly jsme při ní spontánně tančit, vlát po místnosti a pohybovat se tak, jak naše tělo chce. Opravdu něco pro mě. Moje tělo chtělo najít dveře a zdrhnout! Tohle bych možná dala po pár panácích, ale rozhodně ne za střízliva. Měla jsem sice oči zavázané a v uších mi hučely bubny z cédéčka, ale nebyla jsem se schopná do pořádného uvolnění dostat. Pořád jsem se vědomě kontrolovala, neuměla se pořádně rozhýbat a po očku jsem z pod šátku koukala na křepčící paní šamanku. Ta se do toho pustila s vervou. Řádila po místnosti jako uragán, točila se, dupala a kroutila. Pamatuju se, že jí z tílka vylezlo prso a ona to vůbec neřešila a s prsem venku tam pařila dál. Já jsem občas po očku kontrolovala hodinky a a snažila se to "nějak přežít". Když jsme spontánně dotančily, následovala další bručivá meditace v sedě a paní si stále nezastrčila prso, což mě dost rozptylovalo. Na konci jsme ještě ležely v poloze mrtvoly, ona s blaženým výrazem (a prsem venku), já s úlevou, že je konec a zároveň zklamáním, že nedokážu být spontánní. Na konci mě paní šťastně objala, zastrčila si (konečně!) to vlající prso a dala mi přihlášku na celý desetitýdenní kurz. Poděkovala jsem a už mě tam nikdy neviděli. Takhle tedy (ne)dopadlo moje setkání s vnitřním primitivem, kterého v sobě teď chci objevit. Ale obě prsa u toho ideálně nechat v tričku :)

To je taky důvod proč jsem se rozhodla mít tentokrát u porodu dulu. Pro někoho možná zbytečnost, která vám nějak naruší intimitu chvíle. Chápu, že někdo, chce být u porodu sám nebo jen s mužem a nenechat na sebe sahat cizí ženskou. My jsme se ale s mužem shodli, že v mém případě je to asi ta nejlepší cesta. Dula dokáže při porodu muže navést tak, aby nebyl jen psychickou oporou a člověkem, co vás bude držet za ruku, ale aktivně se zapojil, masíroval ta správná místa, držel vás v polohách, které třeba pomůžou miminku správně dorotovat do porodních cest ve chvíli, když na to samy nemáte sílu. Je tam i proto, aby ho chvíli zastoupila, když budete cítit, že potřebujete ženskou oporu. Je tam proto, aby dodala sílu, když už to vzdáváte a hledala řešení před medicínským zásahem lékařů. Když jde všechno jak má, tak v podstatě spolupracuje s porodní asistentkou, která porod vede, ale je tam jen pro vás, když PA musí odejít k jinému porodu. Nenechá vás samotnou v nejistotě. A to je to, co já potřebuji. Tím, že se mi první porod nepovedl, tak v sebe už nemám takovou důvěru, jakou bych měla mít a od duly očekávám, že mi ji dodá a povede mě. Že mi v sobě pomůže objevit tu primitivní ženu, která nerodí hlavou, ale nechá svoje tělo, aby samo ve svém tempu a podle své potřeby miminko porodilo. A jsem ochotná si k tomu klidně přinést i cédo s šamanskou hudbou, pokud to pomůže :-)

Pro člověka jako já, který je spíš realista a praktik, je tohle podle mě velký posun v myšlení. Jak se znám, tak přípravu stejně úplně za hlavu nehodím a aniball určitě zase opráším. Ale rozhodně nehodlám ve dnech před porodem šlapat kilometry a dělat na zahradě výpady. Raději se pokusím co nejvíce odpočívat, jemně se protahovat, uvolňovat pánev a hlavně spát. To bude můj největší problém, protože už teď mám opět potíže s usínáním. Nejlíp ale rodí odpočaté a uvolněné tělo. To se musí stát mojí mantrou!