Takový ten těhotenský splín....

Jsem vyšťavená. A to jako fakt. Chtěla jsem vám konečně připravit článek o přípravách na miminko, co už mám doma nakoupeno, co ještě potřebuji a chci pořídit, co si budu balit do porodnice... Ale nemám posledná dny ani sílu na tyhle věci myslet, natož je realizovat. Na skříni se mi kupí krabice a igelitky s neroztříděným klučičím oblečením tak, jak to postupně kupuji od kamarádek a po bazárcích. Tašku do porodnice zatím vůbec neřeším a nemám doma nachystány ani ty nejzákladnější věci. Jsem prostě vyšťavená a to jsem "teprve" na konci 33. týdnu.

Poslední dny na sobě zaznamenávám dost nepříjemné emocionální výkyvy. Zjednodušeně řečeno, všichni mě serou a nemám nikdy daleko do pláče. Ani fyzicky to není žádná idylka. Břicho už je velké a zavazí mi. Dopoledne se většinou cítím ještě docela v pohodě, ale večer mám pocit, že pupek padá ke kolenům, táhne, častěji mě dole píchá a pobolívá a o spaní v noci už si můžu nechat jen zdát. Poslední večery se snažím usínat s nějakou meditační (rozuměj, strašně nudnou) hudbou. Zjistila jsem, že mi to trošku pomůže odvést myšlenky od toho všeho, co mi šrotuje v hlavě a taky od cukajících se nohou. Přišlo to, stejně jako v prvním těhotenství, zase v plné parádě - tzv. syndrom neklidných nohou. Nejsou to vyloženě křeče, ale strašně nepříjemné cukance v chodidlech, které mě nutí nohama neustále mrskat a hýbat. Bohužel proti tomu nic moc nepomáhá, ani magnézko. Nohy si tak na spaní alespoň natírám chladivým gelem, stahuju mokrým šátkem, ale i tak jsem desetkrát za noc vzůru, sedím na posteli, hýbu nohama, poslouchám ticho a chrápání muže a chce se mi brečet.

Fyzicky i psychicky líp se cítím ve dnech, kdy si najdu čas na cvičení. Kéž bych to dělala každý den, ale pokud to nezvládnu dopoledne, což je reálné pouze mám-li pro Tilišandu hlídání, tak už se k to mu přes den nedokopu. S ní to prostě nejde, stejně jako s ní poslední dobou moc nejde ani vařit nebo uklízet. Období, kdy si chvilku samostatně hrála a já mohla něco doma udělat vystřídalo opět období "chci na tobě nonstop viset, a když nebude po mým, tak ti to dám pěkně sežrat". O uspávání ani nemluvím. Po-obědní se opět protáhlo na nějakou třičtvrtě hodinku (kdy už ale vedle ní celou dobu nesedím a prostě střídavě odcházím, když je vzteklá a odmítá spolupracovat) a večerní jakbysmet. Už jsem se dokonce vnitřně srovnala s tím, že po narození lišáčka s po-obědním spánkem končíme nadobro, budu jí místo toho pouštět pohádky, aby byla chvíli v klidu a doufat, že se tím zkrátí a snad i uspíší večerní uspávačka.

Potřebuji se tedy dát nějak rychle dohromady a někde vyškrabat poslední zbytky energie k tomu, abych začala alespoň doma něco chystat pro příchod miminka. Stresuje mě, že vlastně ani nevím co už doma mám, takže pořádně netuším, co mi chybí. Že nic není na svém místě, že potřebuji re-organizovat ložnici a šuplíky s Matildiným oblečením, přesunout je k ní do pokoje a uvolnit místo na lišáčkovi věci. Že kočárek i postýlka leží zaprášený někde v hlubinách sklepa a já netuším, v jakém jsou stavu... Stresuje mě taky to, že poslední týdny celá starost o domácnost a Matildu padá jen na mě, protože muž už celou věčnost vyrábí na zahradě pergolu a s příchodem jara se musí postarat o venkovní věci a zahradu. A mám tak trochu pocit, že jako chlap si asi myslí, že vyprané prádlo mu do skříní skáče samo, že myčka se sama naskládává a vyskládává, že po nocích tu jezdí skřítek s vysavačem a likviduje psí chlupy, zatímco já někde relaxuju. Nedochází mu, že zatímco si sedí v práci v klidu osm hodin před počítačem se sluchátkama na uších, tak já musím denně řešit x milion záchvatů vzteku, to že se dítě nechce oblíkat/vyslíkat/umýt ruce/jíst/jít domů nebo jít z domu.... vymyslet, čím ji nakrmím, zabavím, jak ji uspím.... venku ji odhánět ze silnici, utíkat za ní, když zdrhá pryč, pomalu násilím ji odvléct domů z písku, když nutně potřebuju jít na záchod a jí je to jedno. Že ty dny jsou poměrně stereotypní, často mozek vymývající a unavné, a když k tomu připočítáte, že máte najednou o dvanáct kilo víc, v břichu vám skáče malý neposeda, máte problém si sami zavázat tkaničky a vydržet půl hodiny bez záchodu, neustále vás něco bolí, hormony máte totálně rozhozené, do toho jste nevyspalí a unavení, přestože vás ještě co hodinu v noci nebudí malé miminko a spát byste klidně mohli, kdyby to šlo... To ani nemluvím o tom, co mi všechno neustále vrtá v hlavě, obavy z porodu, z bolesti, z toho, jak to potom s těma dvěma sama zvládnu, když Máťa je teď tak divoká a neposlušná, jestli mi někdo pomůže, což vlastně nemůžu ale po nikom chtít, protože jsem se do toho namočila sama dobrovolně...

Co bych prostě teď naprosto sobecky ocenila, je trošku více empatie a pomoci od těch nejbližších. Akorát si o tu pomoc prostě neumím říct, protože mám pak pocit, že lidi kolem sebe "otravuji", že jsou to přece moje děti, moje těhotenství a nemám právo házet tuhle zodpovědnost na někoho jiného, i kdyby to měla být nejbližší rodina. A to mám švagrovou, která má děti tři a je úplně v pohodě. Myslím si, že právě proto, že má velikou podporu v rodině a nemá problém si o pomoc kdykoli říct, případně všechny děti odvést a najít si čas pro sebe. Já s tímhle bojuji, ale vidím, že se to asi budu muset hodně rychle naučit, nebo mě to tady převálcuje a bude to válcovat můj vztah s dětmi i s mužem. A to opravdu nechci dopustit...