O (ne) spaní v devátém měsíci

Jak jsem psala v minulém článku, pořád se cítím docela fajn. Břicho sice růst nepřestalo a lišák stále nabírá svaly, kterými nás asi hodlá při vstupu na svět ohromit, ale fyzicky to, myslím, stále dobře zvládám. Vedra mě až tak netrápí, pokud nemusím někde celý den lítat. Trávíme hodně času na zahradě, muž chodí z práce vcelku rozumně domů a odpoledne či navečer si krakenidlo většinou přebírá, takže mám i nějaký čas pro sebe, kdy si můžu si zacvičit nebo odpočinout (případně se v klidu něčím přecpat). Co je ale na tomhle období asi nejhorší, jsou noci. Pravidelně úderem osmé večer mě chytne ono známé cukání nohou (syndrom neklidných nohou) a nepřestane až do chvíle, kdy začínají řvát ráno ptáci. Člověk by řekl, že možná nebudu moct v noci spát kvůli velkému břichu, pálení žáhy nebo poslíčkům, ale přijde mi, že všechno z toho se dá nějak "zaspat" jen to příšerné cukání prostě ne. A tak pravidelně, každou noc, bojuji s tím se hystericky rozbrečet a vzbudit muže, protože už to nemůžu vydržet. Na záchod vstanu asi stokrát. Ani ne tak proto, že by to bylo tak akutní, ale abych si alespoň ty nohy protáhla. Masíruji si je chladivým gelem, balím do mokrých kapesníků a stejně to moc nepomáhá. Poslouchám chrápání muže, projíždějící auta nebo stojím na balkóně a pozoruji noční ulici. Většinou se mi podaří zabrat až někdy k ránu, když už venku slyším ptáky a pomalu se rozednívá. O to víc, mě potom vytočí, když se krakeňátko rozhodne vstávat extra brzy. Třeba jako dneska, v 5:10.

Spí vedle naší ložnice v pokojíčku na zemi na matraci a umí si sama otevřít dveře a dojít si k nám. Když tedy uslyším ráno v chůvičce prásknutí dveří a dusot malých nožiček, tak vím, že je to v pytli. Tady už se spát nebude. Navíc není zvyklá s námi ležet v posteli. Spíše naopak, my (jeden z nás) chodíme spát k ní do pokojíčku, když se v noci vzbudí, a to na druhou matraci, kterou má vedle té své, a pak se buď potichu vracíme zpět do ložnice (já) anebo tam zůstaneme spát až do rána (muž). Když za námi tedy přiběhne do ložnice a já ji lákám, ať se k nám ještě přitulí a zkusí zabrat, tak nikdy nechce. Bere to jako srandu, maximálně nám hupne do postele, serve z nás peřinu anebo ukradne z nočního stolku mobil a prchá. Musím se přiznat, že tohle společné pospaní si a přitulení u nás v posteli mi chybí a doufám, že se to třeba změní, až bude starší. Anebo možná s příchodem miminka, když ho uvidí, že tam s námi leží a bude se chtít taky přitulit.

Takže se spaním je to na draka. Co se týče pohodlí, tak ke spaní momentálně potřebuji minimálně dva delší polštářky z Ikei, kterými si podložím břicho a druhý si šprajcnu za záda. Pod hlavu polštář z paměťové pěny, jediný, na kterém jsem schopná spát a pod nohy k vyvýšení srolovaný přehoz. A ultra tenkou přikrývku, protože je mi pořád vedro, ale nezakrytá neusnu. Zkusila jsem i spoustou maminek doporučený těhotensko-kojící polštář Motherhood ve tvaru C, který má asi tři metry, ale vůbec mi nevyhovoval a naopak mi spíš mi svou obří velikostí v posteli zavazel, takže jsem ho po jednom vyzkoušení vrátila. Zatím mám tedy jen starý kojící polštář, který jsem používala s Matildou, ale který je plněný kuličkami, což je do postele nic moc. Ty za prvé šustí a za druhé se pořád přesypávají, takže nakonec v místě, které chcete polštářem vypodložit, zůstane jen splasklá díra. Musím si ještě před porodem pořídit nový, ale nemůžu se rozhodnout jaký. Nechci kuličky a chci, aby byl pořádně naducaný a pevný a nemusel se tím pádem při kojení ze spodu podkládat dalšími polštářky, jako jsem to musela dělat u tohoho polského kuličkového šustidla. Pokud máte nějaké tipy, budu za ně vděčná!

Nevím, jestli je tohle nespaní příprava na miminko, ale pokud jo, je to dost nefér! Vždyť já bych se teoreticky mohla ještě vyspat! Muž je ochotný v noci obstarat krakenidlo, vyžaduje-li naši přítomnost, což už ale ani není naštěstí každou noc, protože přibývají ty, které prospí celé. Já namísto kvalitního spánku trávím noc neustálým převalováním se z pravého na levý bok, lovením zapadlých polštářů a propadáním do krátkých mikrospánků, ze kterých mě co chvíli vytrhují nohy cukající se až do stropu. Jsou noci, kdy to doslova obrečím a v tu chvíli se opravdu těším na porod víc než na cokoli jiného.

Sice potom funguji přes den lehce zpomaleně, chvílemi jedu na těžkého autopilota a nikdo po mě nemůže chtít žádné intelektuální výkony, ale i tak musím být vděčná za to, že mě trápí v podstatě jen tyhle "maličkosti" a celkově mám opět docela pohodové těhotenství.

Tož přeji dobrou noc a hlavně spěte!