Konec šestinedělí a zase o rok víc

Před třemi dny mi skončil status šestinedělky a dneska mám narozeniny. Třicáté čtvrté. Jaj. Takže takový ideální čas k nějakému tomu bilancování. To mi ale dost překazila angína, která se na mě společně s obří dvoudenní migrénou na konci šestinedělí nalepila a já byla do včerejška schopná bilancovat tak akorát nad tím, jestli mi při otočení na druhý bok nepraskně hlava nebo mi při polknutí doušku vody neupadne krk. U doktorky jsem byla dvakrát, s tím, že poprvé mi antibiotika nedala, že to zkusíme kvůli kojení zvládnout bez nich. Nicméně jsem tam druhé ráno lezla znova skoro po čtyřech a moc ráda si je nechala napsat. Je mi líto, že lišáček dostává takhle brzy v mlíčku takovou dávku chemie, nicméně věřím, že horší by pro něj byla nefunkční máma a tou jsem do včerejšího dne opravdu byla. Dneska se cítím líp, krakeňátko číslo jedna je odveženo k babičce (uff, jsem tak ráda, že ji máme, protože poslední měsíc, vlastně od toho hrozného týdne před porodem, pomáhá jak může a byla si tu naši zlobilku vzteklou ochotná vzít i na celý týden) a doma je poměrně klid. Mikulášek se stále projevuje jako docela pohodové miminko, které pláče, až když ho opravdu něco bolí. Což tedy ale začíná být často, v podstatě každý podvečer, protože ho, asi jako každé novorozeně, trápí bříško. To mu ale nemůžu vyčítat. Ono v tom dost hraje roli moje sobeckost a posedlost jídlem, kdy se prostě nedokážu donutit to mléko a mléčné výrobky z jídelníčku úplně vysadit, i když vím, že by mu to pomohlo... Sice se snažím jíst sojové jogurty místo klasických, koupila jsem si bezlaktózové mléko i smetanu, ale pak se třeba neudržím a nacpu se mozzarelou... nebo větrníkem.

Tak co, bude zase modroočko nebo tentokrát hnědé po mámě?

Šestinedělí bych tedy zhodnotila, no, jak to říct... úplně jinak jsem si to představovala! Představovala jsem si dlouhé vycházky s kočárkem a krakeňátkem po lese, nošení miminka v šátku a třeba na konci i nějakou mini dovolenou ve formě prodlouženého víkendu. Realita byla taková, že díky bolavým a bloklým zádům jsem se první tři týdny stěží belhala po zahradě. Objížděla jsem fyzioterapeuty, maséry a nakonec začala rehabilitace a elektroléčbu. Byla jsem i u léčitele. U šamana bydlícího v maringotce u pole. Je to totiž známý mého tchána, který ho poznal v době, kdy pan šaman v maringotce ještě nebydlel, ale bydlel normálně v bytě se svojí ženou. Ta ho však před mnoha lety z bytu vyhodila, a tak skončil sám v oplechované boudě, s jedním suchým toy toyem, na konci zahrádkářské kolonie. A prý je mu tam dobře. Máchal kolem mě rukama, říkal, že vidí moji auru a čistil mi čakry. Zajímavý zážitek, peníze nechtěl, vzal si jen tři piva.

Každopádně, ať už to bylo šamanem, rehabkami nebo prostě tím, že uplynul nějaký čas a moje tělo se začalo po porodu vzpamatovávat, tak dneska už mě záda bolí jen trošku a můžu konečně fungovat. Dokonce začít lišáčka i nosit v šátku. Začínám se tedy soustředit i na to, že musím pořešit tu svoji diastázu břišních svalů a taky posílit pánevní dno, protože mám pocit, že ho mám někde u kolen. Prostě se dát celkově na finálku do kupy a být zase sexy mama :-)

Šátek Didymos (půjčený) a nosítko Didytai (také půjčené, ale teď už mám svoje doma)

No a k tomu věku, uf. Třicetčtyři. Mám pocit, že jsem se stejně mentálně zastavila někde na dvacetisedmi. To je takový sympatický věk, tudíž, když se mě někdo zeptá, kolik mi je, mám vždycky sto chutí říct, že mi je dvacetsedm. Občas si naivně myslím, že by mi to pořád ještě mohl někdo i sežrat. Když si vytrhnu těch pár šedivých vlasů, co občas na hlavě objevím, zatáhnu břicho a zamaskuju kruhy pod očima... Napadá mě, že moje dvacetileté já si jistě myslelo, že ve třicetičtyřech letech budu mít určitě parádně našláplou kariéru, budu někomu nebo něčemu velet a vydělávat velké prachy. A že budu mít vydanou knížku. S kariérou to teda žádná sláva není a po mateřské mě nejspíš čeká start opět od nuly, ale tím se teď trápit nehodlám. Sice velím tak akorát pračce a sporáku (a to velmi zřídka) a nade mnou vládne tvrdá ruka dvouleté diktátorky, velkého kápa místní dětské teroristické organizace, která má momentálně ještě malého poskoka, který mě nenechá vydechnout v době, když tu diktátorka náhodou zrovna není. Knížku zatím píšu tak akorát v hlavě, ale některé kapitoly jsou fakt vtipné, to byste si rozhodně měli přečíst! Ehm, až ji teda napíšu. Moje professional skills na mateřské úspěšně uhnívají, v Excelu si napíšu maximálně seznam na nákup a anglicky si možná "popovídám" pár vteřin s paní ze CNN, než mi krakenní šéfka vyrve ovladač z ruky a přepne si to na Minimax. Time management tak trochu vázne, všude chodím pozdě a dost často ani nedorazím. Doma se mi kupí binec a já místo toho sedám k blogu nebo knížce. Prokrastinace jako blázen. A prachy, ty jsou na rodičáku rozhodně luxusní, to víme přece každá :) Ale děti, děti umím teda dělat krásný, to zase jo! Kam, že se to v životopisu píše?

Smráďátka moje nejmilejší :)

Nicméně, jsem ráda, že jsem si ty svoje dvě krásný děti, ze kterých sice brzy zešedivím komplet (ale ony za to jako fakt stojí), stihla pořídit do pětatřiceti. Až z nich budou puboši, tak třeba ještě nebudu tak úplně stará matka a něco z toho jejich teenagerovskýho světa i pochopím. A budeme s Tilišandou chodit na holčičí rande s kafíčkem a dortem, koukat po chlapech a nakupovat hadýrky. S lišáčkem zase třeba... nevím, do posilky, běhat?? Co vlastně dělají kluci v pubertě? Že se ptám...:-) No, bude to jistě velmi zajímavé :)

Jsem taky ale děsně ráda, že jsem si ty svoje dvě opičátka nepořizovala dřív a stihla zažít to, na co budu vzpomínat u prohlížení fotek celý život. Na život u protinožců, studium a práci v cizí zemi, cestování do míst, která už od nás ani nemůžou být vzdálenější. Jojo, tehdy zamlada...

Bali, Austrálie, Borneo... a všude se na mě lepili opičáci :)

Tak si na mě dnes třeba připijte něčím co máte rádi (a je v tom alkohol!) a já si jdu zapít penicilin kojícím čajem. Mateřství zdar!