Bude třetí...?

Tak tuhle otázku už mi občas někdo položil v těhotenství. V těhotenství!! Před tím, než jsem porodila svoje DRUHÉ dítě, už některé lidi zajímalo, jestli plánujeme mít i dítě třetí. Je tohle normální...?

Ano, všimla jsem si, že mít tři děti se poslední dobou stalo docela "trendem". Za dob mého dětství měla většina mých kamarádů buď jednoho sourozence nebo byli často jedináčci. Málokdo měl tehdy dva a více sourozenců, alespoň co si pamatuji. Ale v poslední době pozoruji, jak se kolem mě počet rodin se třemi dětmi rozrůstá. Ať už je to moje švagrová, která má tři děti, několik souputnic blogerek, které sleduji anebo kamarádky, které buď už třetí dítě mají, čekají, chtějí nebo plánují. Anebo o něm alespoň přemýšlí a mluví...

Upřímně, klidně bych měla tři děti! I čtyři nebo pět! Ovšem pouze za předpokladu, že by tomu nepředcházelo devítiměsíční těhotenství, porod a zhruba první rok a půl života. Mít tak možnost bezbolestně rodit dvouleťáky, tak mám doma klidně celou smečku. Protože, když se přeneseme přes jejich občasné výbuchy vzteku, pláče a nereálné požadavky, které na nás mají, tak děti v tomhle věku jsou prostě nejvíc roztomilé a je s nimi děsná sranda. Je-li jich navíc několik pohromadě, tak se vzájemně krásně zabaví a je to docela komedie. A co teprve potom, kdyby byly všechny vaše, tudíž ty nejkrásnější, nejchytřejší a nejúžasnější na světě! Jo. V tom případě jdu rozhodně do toho a stávám se klidně profesionální oktomámou na plný úvazek :) Ale vzhledem k tomu, že tahle představa je tak trochu nereálná a co se týče adopce, tak zvažuji maximálně černouška v Africe, který mi za rok pošle dva dopisy a tím moje zodpovědnost končí, tak opravdu ne. Neplánujeme třeťáska. Never. Nikdy a šmitec. A to nejen z důvodu zachování alespoň částečného duševního zdraví či nějakých těch skromných finančních prostředků a životního prostoru pro sebe a muže...

Možná, ale opravdu možná bych to zvažovala v případě, že bych měla dvě děti stejného pohlaví. V tom případě by mě to možná ještě v hlavě šrotovalo "jestli tu holčičku/chlapečka přece jen na poslední chvíli nezkusit..." Ale v našem případě nás už fakt nemá co překvapit. A já se strašně těším na dobu, kdy Miky bude v Maťulčině věku, z Maťuli poroste rozumná slečna a my si budeme užívat velkých výletů, cestování, kol a jiných sportů a hlavně prospaných nocí! Ano, malá miminka jsou sice ťuťuňuňu, ale já tento novorozenecko-kojenecký věk stejně nikdy až tak moc neprožívala a ňuňu jsou taky malá štěňátka, že. :)

Takže tímto zodpovídám ty všechny jistě dobře míněné dotazy. Ne, přestože očividně umíme dělat krásné a úžasné děti, tak nám to takto stačí a fakt JSME kompletní. Myslím, že nejlepší dárek, jaký můžete svému dítěti dát, je sourozenec. To jsme zvládli. Dokonce i věkový rozestup hraje v jejich prospěch a já věřím, že z nich díky tomu vyrostou super parťáci. A jsem ochotná kvůli tomu ztratit i pár vlasů a kus ze svého mladistvého vzhledu. Vím, že by pro nás, jako pro rodiče, bylo mnohem pohodlnější mít mezi dětmi větší věkový rozestup, mít starší dítě ve školce či škole a tak dále. Ale pro ně je to věřím to nejlepší, co jsme mohli udělat. Snad to jednou ocení, až se tu budou rvát o to, kdo bude mít ten větší pokoj :)

A pokud si říkáte, ale co kdyby náhodou, někdy, omylem... NE! Taková náhoda se prostě nestane. To si dám sakra velký pozor! A kdyby se ta náhoda náhodou stala? No... to bych si pak šla nejdřív omlátit hlavu o nejbližší zeď, vyrvala si hrůzou půlku vlasů, smířila se s doživotním tikem v oku, rychle se zapsala na nějaký rychlokurz "anger managementu" a... asi bychom začali řešit přístavbu na barák nebo alespoň odhlučněný zahradní domek s boxovacím pytlem, kam bych se mohla čas od času zavřít a "odreagovat". Ten by se mi mimochodem hodil už teď. Samozřejmě bychom si ho nechali! Jinou "variantu" bych nikdy nezvažovala. To bych potom nedokázala sama se sebou žít. Nicméně, sázím na prevenci a snad si z nás osud jednou neudělá blbou srandu... :)

Nicméně, nechápejte mě špatně vy, kteří jste si toho třetího benjamínka, ať už plánovaně nebo ne, pořídili! Jednou vám to budu beztak závidět, protože jsem vždycky toužila mít velkou rodinu a společně se scházet u velikého stolu. A jestli mi Matilda jednou foukne do Austrálie, kde si nabalí nějakého ozíka a já ji uvidím jednou ročně a Miky půjde třeba stavět sruby do Kanady, tak tu zkysneme sami. A já si pak budu vyčítat, že jsem těch dětí neměla deset, protože tam by byla větší šance, že tu aspoň jedno zůstane a bude nás na stará kolena chodit rozveselovat do toho starobince. Ale teď, teď vám teda nezávidím vůbec :-D