(Ne)milovaná rána

Rána bývala vždycky moje nejoblíbenější částí dne. Ať už to bylo v dobách pubertálních, kdy jsem se do jedenácti povalovala v posteli s knížkou, dobách pracovních, kdy jsem byla schopná vstát i v pět ráno, pořádně si máknout s Jillian a pak se vytunit a spokojeně vyrazit do práce. Anebo v dobách manželských-bezdětných posedávající v kavárnách s dlouhými opulentními snídaněmi. S příchodem dětí se však můj vztah k ránům tak trochu změnil a momentálně jsou mojí nejmíň oblíbenou částí dne. Synchronizovat totiž potřeby svých dvou náročných dětí a zároveň moje skromné potřeby, které znamenají třeba vypít kafe teplé nebo alespoň vlažné, se mi zatím zdá téměř nemožné. Rána jsou u nás hlasitá a chaotická.

Z Mikuláška, klidného a spavého miminka jakým se nám zdál být první měsíc, se stal nespavec číslo dvě. V noci se budí na kojení častěji než se mi chce počítat a často ho spíše než potřeba mlíka vzbudí bolavé bříško. Zhruba o čtvrté hodině ranní, kdy už mám nějaké to třetí či čtvrté kojení za sebou, mi začíná den. To se Miky začne v postýlce kroutit a vzdychat a snaží se vytlačit všechny ty přetlaky, co ho v bříšku trápí. V tu dobu se sice ještě snažím vyždímat z noci pár chvilek spánku, ale stejně už většinou moc nezaberu. Muž chodí poslední týdny spát s Matildou před devátou, takže díky tomu vstává do práce opravdu brzo. Brzo znamená kolem páté, což je tedy doba, kdy Matilda ve svém pokojíčku osamní. Zřejmě má v sobě nějaký radar, protože kolem půl šesté začne brečet, tudíž se k ní z ložnice stěhuju já. Lehnu si vedle ní na matraci, chytím ji za ruku, často čelím jejím nadávkám, že nejsem táta, ale většinou ji ještě na chvíli uspím a sama padnu do jakéhosi mikrospánku. Ne na dlouho. Radar má i druhé dítě, které zůstalo samo v ložnici a řevem mi přes zeď vzkazuje, ať se okamžitě vrátím. Tiše se tedy vypařím z Maťulina království a opět ulehám vedle prsapána a stávám se zdrojem potravy. Chvíli tam s ním tak nějak kojo-pospávám, až se mezi čtvrt a půl sedmou opět ozve hlas z vedlejšího pokoje. To už je však finální vstávačka. Někdy se místo hlasu ozve rovnou rozražení dveří do ložnice a hlasitý ječák hlásí: "Mimi spí!" (případně zklamané a vyčítavé zavytí: "Táta NENÍ!") No, díky tomuhle budíčku už mimi samozřejmě nespí, já se snažím krakenidlo odvést vedle do pokojíčku, že necháme miminko ještě spát, ta se však vzpouzí, brečí, do toho rozbrečí Mikuláška a já si v tu chvíli často pomyslím: další posraný ráno. Jsem unavená jak po maratonu (akorát bez těch vyplavených endorfinů), chce se mi spát a přitom ještě není ani sedm.

Začíná kolotoč oblékání obou krakenidel. Miky sice řve, ale aspoň ho můžu oblíknout do toho, co vyberu já a zvládnu to celkem rychle. Když máme dobrý den, tak zhruba v tuto dobu vyklopí do plíny všechno, co ho v noci tlačilo a na chvíli vydrží spokojený v lehátku. Alespoň jeden. Krakenidlo číslo jedna už má dávno svou hlavu a taky svůj módní (ne)vkus. Nejen, že se musí oblíknout sama, ona si oblečení musí sama i vybrat. Pokud s jejím výběrem náhodou nesouhlasím a nabízím jí něco praktičtějšího než pogumované kalhoty natažené přes slavnostní šatičky, setkávám se s plačtivým a hysterickým odporem. Musím ale uznat, že šikovná opravdu je a obléct se sama docela hezky umí. Kalhotky si sice natáhne vždycky obráceně, takže z nich má tanga (což je však možná účel) a to, že puntíky neladí ke kytičkám a tričko se dává pod mikinu a ne přes ni, vůbec neřeší.

Po boji s oblečením odcházíme do kuchyně. Miky si pobrekává v košíku, Máťa na mě křičí, že chce rychle mňam mňam, jinak umře hlady. Jakmile před ni ale postavím snídani, hlad ji okamžitě přechází. Někdy ji musím zabavit knížkou, aby vůbec něco snědla (před pár měsíci jsme naštěstí odbourali koukání na pohádky u jídla a občas se dokonce nají hezky i sama). K snídani jí většinou rozmixuji banán nebo jiné ovoce s vločkami, goji semínky, chia semínky, trochou javorového sirupu a bílým jogurtem. Do toho jí nasypu probitika (ehm, "kouzelný cukřík na bolístky"). Mezitím co snídá částečně sama, částečne jí pomáhám a čteme si u toho říkanky z knížky, kopnu do sebe svůj zelený ječmen s chlorellou. Chlorellu má ráda i Máťa a po snídani (za odměnu!) pár kuliček chlorelly taky dostane. Když dosnídá Máťa a Miky ještě neřve tak, že mi praská hlava, tak si udělám rychlé kafe, momentálně černé, díky bezmléčné dietě (nebo s trochou mandlového mléka), a instantní kaši se semínky a zbytkem ovoce, které snídala Máťa. Hážu to do sebe většinou ve stoje, za stupňujícího se řevu Mikyho a u toho mě Máťa tahá za nohu a dožaduje se pozornosti. Přiznám se, že i když jsme tablet i televizi přes léto úplně odstranili, tak v těchto chvílích jí tu Kouzelnou školku na déčku prostě pustím. Mezitím do sebe rychle hodím zbytek snídaně a kafe, abych měla nějakou energii a vrhám se po hlavě do dopoledne stráveného kojením, hraním, houpáním, přebalováním, nošením a venčením dětí.

Ač si asi umím představit pohodovější rána (třeba v kavárně u snídaně, kterou mi někdo udělal a naservívorval. V klidu s knížkou nebo milou společností, která na mě neřve, neužírá mi z talíře ani po mně nechce stavět věž z kostek. Nebo rána v lese po nějakém sportovním výkonu, který mě nakopne endorfiny na celý den...), tak přesto jsem vděčná, že je to tak, jak to je. Vím, že i tyhle rána jsou jen "dočasná" a za chvíli přijde zase úplně jiná fáze. Už se mi to nezdá nekonečné a bez vidiny světla na konci tunelu, jak jsem to kdysi pociťovala s prvním miminkem. Jsem vděčná za každé ráno, kdy se vedle nich probudím, kdy mě potřebují a chtějí mít u sebe. Jak mi nedávno na hřišti řekla mezi řečí babička od Matildiny kamarádky: "Nejraději bych za ní jezdila každý den, protože tenhle věk, kdy jsou tak tulivé, miloučké, ze všeho nadšené, uteče strašně rychle. Chci si ji užít co nejvíc to jde, protože je to možná naposled a žádné jiné malé děti už nám do rodiny nepřijdou..." A má pravdu! Za pár let už se k nám budou chovat jinak, možná s mnohem větším odstupem, a na tyhle chvíle, kdy rána byla čistě ve znamení naplňování dětských potřeb a žaludků, budeme nostalgicky vzpomínat jako na ty nejkrásnější.