Každé jiné, obě moje

Mikeš spí blbě, o tom žádná. Pokud není v jedoucím kočáru nebo zababušený v šátku, tak dá s bídou dvacet, třicet minut. O nocích radši nemluvím, to je noční můra všech matek. Asi ho navzdory snaze o kontaktní rodičovství brzo vystěhuju. Ale ještě netuším kam...:-)

Až na ten spánek (což prý, stejně jako Matilda, zdědil z mužovi strany) je to ale pan pohodář! Když ho nic nebolí, není hladový ani unavený, tak je to smíšek nejsladší. Je to takový rozdíl oproti Matildě, která svůj první rok života doslova prořvala. Řvala pořád a já z toho byla na nervy. Pamatuji se, že jsem byla jednou skoro celý den ve městě s kamarádkou a asi desetiměsíční Matildou. Ona měla stejně starého chlapečka, který buď spal nebo koukal. Matilda řvala. Furt. I když byla nakojená, najezená, vyspaná, přebalená, měla kolem sebe spoustu zajímavých věcí ke sledování a jídlo v ruce. Ta kamarádka se mě neustále nechápavě ptala: A teď brečí proč? Nevííím!! Chtělo se mi ječet. Nakupování, jízda mhd, návštěvy, posezení s kámoškou v kavárně, všechno bylo téměř nemožné nebo probíhalo za neustálého pláče.

Mikeš se proti tomu jeví jako kliďas. Dokáže jen tak ležet a pozorovat, z čehož já jsem neustále v úžasu, protože tohle od prvního dítěte vůbec neznám. Nevím, jestli je to třeba tím, že zdědil mužovu klidnou, až flegmatickou povahu, zatímco Matilda je hysterka po mně. Anebo je to tím, že je prostě chlap. A možná za to může i datum narození, jelikož je Rak, a tudíž by měl být citlivý a empatický. Matilda je typický Beran, tvrdohlavý a neústupný, a dokud nedosáhne svého, tak by prorazila hlavou i zeď.

Napadá mě také, na kolik se na jejich vnímání světa projevuje způsob, kterým na něj přišli. Matilda šla akutním císařem a já jsem z toho byla v šíleném psychickém stavu ještě dlouho po tom. Po porodu následovala samozřejmě separace, kdy jsem ji na pár minut viděla až po probuzení z narkózy. První den jsem ji nemohla mít u sebe a přinášeli mi ji pouze na kojení. Zabalenou v zavinovačce, takže nějaký fyzický kontakt byl skoro nemožný. Nahatou jsem ji poprvé držela v ruce snad až třetí den. A hlavně, díky mým poporodním komplikacím šla radost z miminka trošku stranou. Ani kojení nám nějakou dobu nešlo. Matilda se nechtěla přisávat a já z toho byla akorát v dalším stresu. Možná díky tomu všemu ta mateřská láska přicházela postupně, jakoby ve vlnách. Pamatuji si, že jsem si po porodu strašně vyčítala, že necítím to, co bych měla cítit, a že je něco špatně. Měla jsem dojem, že mě za to nemá ráda, a proto pořád tak pláče. Ale s každým dnem jsem ji milovala víc a víc a někdy na konci šestinedělí už jsem konečně cítila, že je všechno v pořádku, tak jak má být.

S Mikešem to bylo všechno tak jiné! Když opomenu moje zdravotní problémy spojené s těhotenstvím, kdy jsem na konci kvůli zádům nemohla skoro chodit, tak samotný porod proběhl přesně tak, jak měl. Miky přišel na svět bez pomoci jakékoli chemie a skalpelu. Nebyla žádná separace, naopak jsme spolu všichni tři bondovali na porodním boxu téměř dvě hodiny. Nikdo nás nerušil, nechali dotepat pupečník, všechno probíhalo v klidu, tichu a přítmí. Miky se taky téměř hned krásně přisál a s kojením jsme neměli od začátku sebemenší problém. Prostě tady hormony a příroda zafungovali tak jak měli a asi právě proto ta mateřská láska přišla téměř okamžitě, jako jedna obrovská tsunami.

Ale co, hysterka i kliďas, oba stejní nespavci, oba bych je někdy přizabila a oba je miluji jako nic jiného na světě. Je to svatá pravda, že s příchodem dalšího dítěte se mateřská láska nedělí, ale násobí :)