Proč už Matildu nemlátíme :) aneb Rozjímání o respektující "výchově"

Malá školačka dostane každé ráno do školy svačinu. Rohlík se šunkou a pomazánkovým máslem. Jenže jí to pomazánkové máslo fakt strašně nechutná, a tak ji nenapadne nic lepšího, než svačinu schovat doma do botníku a ve škole si místo toho koupit nějakou sladkost. Jenže svačiny se v botníku kupí, začíná to smrdět a jednoho dne na to máma s tátou přijdou. Holčička dostane nařezáno. Pohádka? Nene. Taková moje malá vzpomínka z dětství.

Poslední dobou si dost často kladu otázku jak se k TOMU postavit? Jak TO zvládnout a ustát. Jak zajistit takovou tu win-win situation , kdy mně - mámě z toho nehrábne a z mých dětí vyrostou dobří lidé ? Asi chápete, že tím TO myslím výchovu. Výchovu dětí. Jenže mě se to slovo výchova strašně nelíbí. Co já mám koho "vychovávat"? Sama se ještě pořád někdy chovám jako "nevychovaný spratek". Těžko tedy můžu být někomu vychovatelem. Snad bych jim ale mohla být takovým průvodcem, když se budu hodně snažit. Průvodcem, ochráncem a parťákem. A je to vlastně výhodný. Když se mi totiž něco v té "výchově" nepovede, nikdo mi nemůže vyčítat, že jsem je "blbě vychovala". Já je totiž nevychovávám, ale tak nějak s nimi tím společným životem proplouvám a mírně určuju náš směr. Ale přitom jsem ochotná ho podle situace změnit, když mě oni (děti) přesvědčí, že ten jejich směr je v tu danou chvíli lepší.

Můžu jim tedy být průvodcem, který jim připraví bezpečné prostředí, ve kterém se budou cítit dobře a sami sebou. Zároveň jim nastavit nějaké hranice, uvnitř kterých jim můžu dopřát svobodu. Průvodcem, který nebude dítě řezat a napomínat za každou pitomost (nebo i za to, co nám jako pitomost třeba nepřipadá a naopak je to pro nás zásadní). Můžu (a chci!) se pokusit eliminovat takový ten autoritativní přístup a způsob myšlení, který dětem říká:
Pravdu mám vždycky já.
Dokud tu bydlíš, budeš poslouchat mě.
Proč? Protože jsem to řekla.
Neřvi, nemáš proč.
Nebuď hubatá.
Nechceš facku?! (hmm, kdo by nechtěl, že...)

Přestože se mi tyhle věty tak hrozně příčí, mám je někde hluboko v sobě uložené a dost podobné reakce mi v krizové situaci automaticky vyskočí na jazyk. Naštěstí už je umím spolknout a nevypustit je ven. Mnohem sympatičtěji mi zní varianta: (nejen) Dokud spolu bydlíme, budeme vést dialog a poslouchat se navzájem. A budeme hledat řešení společně. A já dokážu ustoupit nebo přijmout kompromis.
Jestli mi to vydrží? To se teprve uvidí!

Jak se tedy mám správně postavit k tomu, aby z mých dětí vyrostli ti, jednoduše řečeno, dobří lidé? Féroví, sebevědomí, laskaví a otevření. Já vlastně vůbec nevím jak na to a jestli to, co dělám, dělám správně. Nechávám se vést hlavně svojí intuicí a občas si ráda nechám poradit od kamarádek či jiných žen, u kterých se mi líbí, jak k tomu přistupují ony. (Jo, normálně se po nich opičím!) :)
Čím dál více si u toho ale uvědomuji, že to co vyhledávám a co se mi líbí, je dost často přesným opakem toho, co si pamatuji za svého dětství.

Pár knížek o respektující výchově jsem si dokonce koupila, jenže jsem je většinou nepřelouskala přes první půlku. Nebaví mě o výchově dětí číst a nějak ty poznatky z knih potom neumím našroubovat na reálný život, ač s nimi během čtení úplně souhlasím. Co mě ale poslední dobou dost baví je třeba při úklidu nebo vaření poslouchat různé podcasty a videa o respektujícím přístupu k dětem. Potkávat se a rozebírat tohle téma s kamarádkami maminkami, které jsou v tomto směru na stejné vlně, ale přitom o velký kus dál (a mají třeba ty chytré knihy načtené), je pro mě ale úplně to nejlepší.

Učím se v podstatě každý den a pozoruju na sobě za posledního půl roku docela velké změny. A je mi trošku líto Matildy, která je "nedobrovolně" (no, vlastně dobrovolně, protože ona si nás přece vybrala a mohla tušit, do čeho jde, žejo...) ten testovací králíček, na kterém se učím krotit svoje impulzivní chování, vztek, netrpělivost a přebíjet ty vzorce, které mám nastavené v hlavě ze svého dětství. I když si to třeba neuvědomujeme, tak jsme toho z chování svých rodičů nevědomky převzali hodně. Proto mi i teď často při Matildině záchvatu vzteku jako první vyskočí v hlavě věta Co zase řveš? Nemáš důvod... Naštěstí už to dokážu vědomě přehlušit tím, co nasávám právě díky těm, kteří v respektující přístup věří. Místo toho, abych na ni teda tuhle větu štěkla, tak si vedle ní sednu a snažím se jí dát najevo, že ji chápu. A prosím nepochopte mě špatně! Chápat ji neznamená to, že jí vždycky vyhovím! To vůbec. Jednoduše jí dám najevo, že vím, proč je naštvaná nebo pláče, ale pokud jde o něco, co prostě v tu chvíli nejde nebo nemůže mít, snažím se být laskavá, ale neústupná. Takže: Ano, Maťulko, já ti rozumím, že nechceš jíst ten oběd (každodenní mantra poslední dobou), ale opravdu ti nemůžu dát místo oběda gumového medvídka, kterého tak chceš. Můžeme se domluvit, že ti ho dám po obědě. Ale chtěla bych abys aspoň pár lžiček toho oběda snědla, tak co zkusíme to?...

Mikulášek na tom bude asi o dost lépe, protože až přijde do období vzdoru on, bude mít matku mnohem lépe vycvičenou, snad i schopnou vědomě ovládnout svůj vztek a emoce a prolíteneme tímto obdobím možná o něco méně bouřlivěji než s prvním krakeňátkem.

Přiznám se, že jsem v minulosti Matildě párkrát "naplácala". Dalo by se to asi spočítat na prstech jedné...hm, možná i obou, ruk a zpětně na to vůbec nejsem hrdá. Tak trochu to beru jako svoje selhání, na druhou stranu jsme lidi, děláme chyby a učíme se z nich. Já se tedy učím, jak to dělat jinak. Když se to tak vezme, tak jaké já mám totiž vlastně právo řezat dítě, i když je moje vlastní? Ona je sice moje, ale především je svoje. Je svá a takovou ji chci přijímat a milovat. Nikdy jsem z toho naplácání vlastně neměla dobrý pocit a taky to nikdy nepřineslo uspokojivý výsledek. Tedy kromě asi vteřinového ukojení mého vzteku. U nás doma jsme s mužem nikdy nebili ani naše psy (dobře, uznávám jsou výjimky, když Loty dostala přes čumák po tom, co i přes výrazné FUJ sežrala venku mršinu nebo něco podobně výživného, jak je u čuňátek labradorů zvykem). Ale i za to jsem se vždy cítila tak nějak nepatřičně, když na mě pak bázlivě koukla těma svýma hnědýma očima.

Matilda naposledy dostala přes zadek asi dva měsíce zpátky, když mi u silnice ujela na motorce a já ji nemohla doběhnout, protože jsem měla spícího lišáčka v šátku. Byla jsem strachem bez sebe, že mi do té silnice vjede, volala jsem na ni ať zastaví, ale ona frčela vesele dál, až k našemu domu. Tam jsem ji čapla a dostala pár na zadek. Byla jsem v tu chvíli strašně rozzlobená, a především vyděšená, a tohle byla moje instantní reakce. Doma jsem to s ní potom ještě probírala. Vysvětlila jsem jí, proč na ten zadek dostala, a to, že jsem o ni měla velký strach, protože kolem jezdily auta a ona mě neposlechla. Teď si říkám, že jsem mohla reagovat jinak. Možná celou tu situaci brala jako hru a myslela si, že ji v legraci honím. To naplácání bylo zbytečné. Měla jsem především nejdříve uklidnit sebe, vzít pod kontrolu svoje emoce, "rozdejchat to" a situaci vyřešit domluvou, přípaně schováním motorky... Nebo vás napadá něco lepšího?
Každopádně, podobné situace teď přijímám jako takovou challenge. Učím se je zvládat s klidem a také s ní o tom hodně mluvit. To ale neznamená, že někdy (často) nezvýším hlas a nezařvu na ni. Ale lepším se, fakt se lepším :)

Jak se píše v jedné knížce (v jedné z těch, které jsem dočetla asi do poloviny) fyzické tresty narušují náš vztah s dětmi. Ať si to připustíme nebo ne, jsou to takové malé pichlavé hřebíky, které do toho vztahu tlučeme. Neznamená to, že nás naše děti nebudou mít rádi,když jim občas naplácáme! Já mám taky svoje rodiče ráda, přestože jsem dostávala vařečkou i nafackováno. Ale ta křehká důvěra a to pouto mezi dítětem, mámou a tátou, kteří mají být ochránci a nejmilejší lidé na světě, se tím opravdu narušuje. True story... A tohle já u svých dětí nechci dopustit.

Malé děti se učí nápodobou a přejímají vzorce chování svých rodičů, to je jasné. Když je budeme řezat, nejspíše budou potom oni bít svoje kamarády ve školce, ve chvíli, kdy se jim nebude něco líbit. Věřím, že je proto důležité se doma k sobě navzájem chovat hezky. A hodně si na to teď s mužem dáváme pozor. Abychom zbytečně nevyjížděli na psy, když se nám motají pod nohama a my jsme zrovna ve stresu, unavení nebo někam spěcháme. Aby, když se před dětmi kvůli něčemu chytneme, tak jsme se před nimi i usmířili a řekli si něco hezkého. Abychom si dávali často a vřele najevo, že se máme rádi. Aby naše děti věděli, že tohle je život. Že se občas sice neshodneme a maminka tatínka sjede za to, že přišel z práce později než slíbil, ale taky za ním pak umí přijít, dát mu pusu a uznat, že to přehnala (protože maminka je strááášně nevyspalá a tím pádem strááášně podrážděná).

Poslední dobou se na Matildu koukám trochu jinak. Vidím ty obrovské pokroky, které dělá každý den. Vidím, jaká sebevědomá osůbka s názorem se z ní stává. Jak se umí prosadit. A nechci tu osůbku ušlapat. Naopak ji v tom chci podporovat. Nechci, aby z ní vyrostla labilní a nesebevědomá ženská, která urputně prahne po jakékoli pochvale, protože jí v dětství a dospívání chyběla. A nechci aby z ní bylo vyčůrané děcko, které se rychle naučí lhát a hledat si svoje cestičky, protože od mámy a táty slyší především musíš/nesmíš a takhle to bude, protože jsme to za tebe rozhodli.. Vím, o čem mluvím...

Samozřejmě také nechci, aby z ní vyrostl arogantní, egoistický člověk, který měl vždycky všechno naservírováno na zlatém podnose a teď s každým vymete, protože není zvyklý na kritiku a jiný názor. To je pro mě právě to těžké. Najít ty hranice, ale zároveň v ní neudusit nic z jejího potenciálu. Nerozmazlovat, ale láskyplně ji vést. Je to o to víc těžké, když v sobě nemám uloženou žádnou šablonu a učím se za pochodu. Věřím, že tady právě funguje ta intuice a také inspirace od těch moudřejších a zkušenějších. Mám celkem dobrý pocit, že jsme na správné cestě. Sice na začátku, ale jsme tam :)

Pokud vás zajímá, kdo inspiruje mě, tak mrkněte třeba na videa Ireny Kubantové (KLIK), což je maminka tří dětí a takový montessori guru. Spousta mých mých myšlenek pramení z jejího přístupu, který je mi hodně sympatický. Můj muž byl dokonce na jednom jejím semináři (na ty mrkněte ZDE) a od té doby na něm taky vidím změnu v přístupu a jsem ráda, že v tomhle spolu tak nějak souzníme. Že jeden z nás nemá třeba pocit, že ten druhý moc rozmazluje nebo málo trestá. A taky se teď dost často nenápadně opravujeme, když cítíme, že ten druhý zareagoval ne uplně ideálně.
Mít děti znamená prostě žít v neustálém údivu, učení a... únavě :) Ale jo, je to fajn!

A jak to chodí u vás doma?