Jak už půl roku nespím

Že mám nespavé děti, moc dobře vím. Máťa má doslova spánkovou alergii a vyslovit před ní během dne slova jako "postýlka, spinkat, hají..." znamená zuřivý záchvat vzteku. I ve dvou a půl letech se stále v noci jednou i víckrát vzbudí, vyběhne na chodbu a kříčí, že chce tátu (občas teda i mámu, ale to se spíš přeřekne a hned to opraví na tátu...). Za nic na světě nechce usínat sama a nějaký poobědní spánek zabalila už v necelých dvou letech. S tím vším jsem smířená. Víc starostí mi teď dělá krakenidlo číslo dvě.

Mikeš je totiž také ultra naprd spáč. Naprd. Na hov*o, měla bych říct, jelikož mi už z něj rupají nervy a dochází mi i ty nejposlednější rezervy. To, že přes den dá 2-3x s bídou půlhodinku, mě už taky netrápí. Prostě asi víc nepotřebuje a já stejně kmitám okolo prvního krakenidla, takže bych si během jeho případných delších spánků ani odpočinout nemohla. Co mě ale trápí, jsou ty noci. Přijde mi, že se to horší a horší. Asi je už na místě začít z toho obviňovat zoubky, ale obávám se, že tak jednoduché to nebude.

Lišák chodí spát kolem sedmé večer. Poslední spánek před tím má kolem třetí, půl čtvrté. Tudíž by už měl být logicky docela unavený. Dodržujeme každodenní rituálek: koupačka, zklidnění, kojení. U toho většinou usne. Předělám ho do jeho postýlky, kterou mám bez bočnice přiraženou k mé posteli a odcházím. Potom nastává nejdelší spací interval za noc. Dvouhodinový, v lepších dnech i tříhodinový. Muž do mě sice vždycky hučí "Tak jdi spát s ním", ale jako sorry, tohle je moje jediná chvíle ticha, kdy tu nikdo neřve, nikdo po mě nic nechce... Když zaspím tuhle jedinou část dne, kdy můžu být trochu produktivní, tak co mi z něj jako zbude?

Od desáté či jedenácté večer pak začíná noční šichta, kterou bych po tom půl roce přirovnala k fárání v dole. Mikeš se začíná budit po hodině a častěji. K ránu je to už co dvacet minut. "K ránu" znamená asi od tří. Co chce? Nevím! Začne se v postýlce kroutit, mrčet, vyplivne dudlík, se kterým spí (a už si ho zpátky vnutit nenechá) a chce ke mně. Zbytek noci trávím tím, že si ho přehazuju z jednoho prsa na druhé a pouštím šumiméďu. Ve chvílích, kdy vypadá, že spí, se odplazím na opačný konec postele (manželské, kde můj manžel už půl roku nespí, protože chrápe a Mikeše budil ještě víc), kde se zkroutím do klubíčka a modlím se, aby zabral alespoň na hodinu. Naivně. Za jeden šumící šumiméďovskej cyklus, který trvá hodinu, se k lišákovi plazím zpátky i třikrát. Některé noci zvládneme pouze takto "vleže", kdy se v posteli plazím tam a zpátky a tam a zpátky. Jiné noci jsou o level výš, kdy Mikeše neuspokojí ani prso a začíná nahlas řvát, což znamená, že vstáváme a já ho nosím po ložnici, houpu a upřímně... nadávám mu. Když usne, tak se ho co nejněžnejí pokouším odložit zpět do postýlky, aby spal dalších dvacet minut tam. Vychází to tak na třicet procent. Celý týden se držím, protože vím, že muž se potřebuje vyspat. A navíc, že to je on, kdo v noci vstává ke krakenidlu číslo jedna, když se vzbudí. V páteční a sobotní noci si ale "dovolím" nechat rupnout nervy a často jdu muže vzbudit s tím, ať jde Mikeše houpat on, jinak už ho asi přidusím polštářem. To si pak narvu špunty do uší a jdu spát do vedlejšího pokoje, kde teď většinou spí muž, pokud zrovna nespí s Matildou.

Noční pláč z naprostého zoufalství a únavy je u mě teď celkem normální záležitost.

Už analyzuji každičkou věc, kterou při spaní Mikeše děláme, abych tomu jeho nespaní přišla na kloub. Pokud to tedy fakt nejsou ty zuby, protože s tím bych asi nic nezmohla.
Začali jsme dávat Mikešovi na noc rýžovou bezmléčnou kaši, doufajíc, že ho budí hlad, který moje produkce mlíka asi nezvládá pokrýt. Jenže chyba, Mikyho z kaše v noci bolelo břicho, kroutil se, prděl a plakal o to víc.
Začala jsem mu tedy kaši dávat už odpoledne, aby nebyl na noc tak zabetonovaný. Ani to nepomohlo.
Na večeři teď tedy dostává zelenivoý příkrm, kolem půl šesté. "Večeře" je ale silné slovo vzhledem k tomu, že sní jen pár lžiček. Na případný hlad to efekt asi moc nemá.
Začala jsem mu dávat hopmeopatika Chamomilla 9ch, která by ho měla zklidnit a případně i trošku pomoct s těmi zoubky. Zatím mu dávám 3x denně pět kuliček, ale noci se nelepší.
Dostal na noc i meduňkový čaj. Nalili jsme do něj tři stříkačky, ale ani to ničemu nepomohlo. Máme snad příště zkusit makovej odvar?
Zkoušela jsem ho nechat spát celou noc u sebe, ale to zase nevyhovuje mě. Já se prostě potřebuju zkroutit pod peřinu a zabalit se jako mumie, abych vůbec usnula. S miminem nalepeném u prsu to opravdu nejde. A navíc to bylo k ničemu, budil se mi stejně často.
Zkoušela jsem ho tedy nechat spát jen v jeho v postýlce (kterou má přiraženou k boku mé postele, takže je v podstatě hned vedle mě)a brát si ho do postele co nejméně. Nic, stejný efekt.
Zkusila jsem jít spát do vedlejšího pokoje a nechat ho v ložnici co nejvíce samotného, aby měl klid. Malinko to pomohlo v té první části noci, ale pak se začal budit zase stejně často.

Kdyby nespala Matilda vedle v pokoji a neměla tak křehké spaní, kdy ji vzbudí i cvaknutí kliky, asi bych se už snížila i k tomu, nechat Mikyho v té postýlce prostě řvát. Očividně mu nedokážu pomoct a uprostřed noci, kdy za sebou nemáte ani dvacet minut souvislého spaní, se empatie k miminku hodně snižuje a převládá instinkt přežít. Jakkoli.

Už fakt nevím, co zkusit dalšího. Dneska jdu ještě koupit sunar a dostane před spaním flašku umělého mléka. Štve mě to děsně. Chtěla bych ho co nejdéle jen kojit a moc dobře vím, že začít dávat umělé mléko nevěstí do budoucna nic dobrého. Dost možná si tím podělám kojení úplně. Ale já už fakt nevím. Jestli je to hlad, co ho trápí a já teď opravdu nemám žádné přebytky, možná to nakonec k něčemu bude. A já už jsem pomalu ve fázi, kdy jsem ochotná vyměnit kojení za trošku víc spánku. Přesto jsem momentálně najela na braní kojících bylinek (benedikt římský a pískavice) a homeopatik, abych si množství mléka zvýšila a dala tomu ještě šanci. Chtěla bych to zvládnout bez umělého, ale taky se chci alespoň malinko vyspat!

Četla jsem, že stejně jako existují laktační poradkyně, tak jsou i spánkové poradkyně. Přemýšlím, že zkusím nějakou kontaktovat. Máte někdo zkušenosti? Nicméně se bojím toho, že jediné, co mi poradí bude "smiřte se s tím, je to jenom období, které přejde". Ano, je to jenom období, ale neskutečně, neskutečně vyčerpávající období a já už jedu z posledních sil...