Před Vánocemi zaplavily sociální sítě ódy na dvě knížky. Šlehačková oblaka od TerezyInOslo, kterou jsem zatím nečetla a Losos v kaluži od Markéty Lukáškové, kterou jsem si nakonec taky pořídila. Nalákalo mě to téma smrti a její "trochu jiné pojetí", jak se všude psalo. Původně jsem knížku brala jako vánoční dárek pro někoho z rodiny, který ji nakonec ale nedostal. Ne proto, že bych se do ní tak zamilovala, že jsem ji nemohla dát z ruky, ale spíše proto, že pro starší generaci by byl, podle mě, tento kousek dosti neuchopitelný. Podle recenzí je určena "pro mileniály". Musela jsem si teda vygůglit, kdo to vlastně ten mileniál je, abych zjistila, že já už mileniál nejsem. Takže, je to prosím generace Y neboli lidé narození od roku 1986 do roku 2004. Děti tzv. baby boom generace X. Jsou taky označování jako ti, kteří od svého dětství používají informační komunikační technologie. Já už jsem tedy ta "starší generace", no potěš... Každopádně jsem naštěstí knížce i všem terminologím ze světa sociálních síti rozumněla, takže zase taková bába snad ještě nebudu.
Tahle tenká knížka, kterou jsem i s mateřskými povinostmi přehltla za necelá dva dny (ok, byly Vánoce a muž hodně hlídal), je docela zajímavá, trochu divná, hořkovtipná a především dost čtivá. Seznámíte se v ní s cynickou a věčně negativní, trochu nesympatickou, ale jako literární postavou děsně vtipnou a srandovní dvacetišestiletou Barborou a její babičkou. S tou ji pojí neobyčejně blízký vztah neboť Báru prakticky sama vychovala. Jenže babička onemocní a umře (trošku spoiler, no) a zatímco se Bára s její smrtí hodně po svém vyrovnává, tak babiččin příběh nekončí. Putuje totiž do nebe, které je popsané tak povedeně, že by tomu až člověk tak trochu chtěl věřit. V nebi se setkává se svými blízkými, manželem, rodiči a posílá Báře na zem různá znamení, které jí mají pomoci najít v životě tu správnou cestu.
Po dlouhé době jsem se začetla do knížky a musím říct - bavila mě. Velké plus. Měla jsem na čtení čas! Což teda není zásluha autorky, ale mého muže a Vánoc, ale pro mě to bylo další mega velké plus. Děsně se mi líbila Bářina jedovatá cyničnost, díky které může být čtenářům jako postava sice docela nesympatická, ale ty její postřehy a hlášky byly prostě neuvěřitelně vtipné a ostré a přitom totálně uvěřitelné a reálné. Až jsem se v ní někdy sama viděla, z čehož nemám teda zrovna radost. Naopak babička působila jako děsná sympaťanda, i když sice trošku nereálná, ale člověku se až chtělo uvěřit, že i takto by klidně mohla šedesátiletá paní přemýšlet, mluvit a jednat. Knížka ve mně dokonce vyvolala i nějaké ty emoce, což jsem od ní na začátku tedy vůbec nečekala. Jedna z posledních kapitol, kde se Bářina babička setkává v nebi se svojí vlastní mámou a konečně jí řekne to, na co neměla za života odvahu, je pro mě osobně asi nejsilnější. Jako by si autorka některé myšlenky půjčila z mé hlavy.
"Víš mami." Polkla jsem naprázdno. Sakra, teď nebo nikdy. "Přišla jsem, abychom si spolu ujasnily pár věcí. Zkus mě, prosím, nechat mluvit. Víš, co mě vždycky trápilo? Od doby, co pamatuju? Že jiný maminky svoje děti chválí, a ty mě jen kritizuješ. Že jsem ti nebyla nikdy dost dobrá, protože jsem nedělala v životě věci, které jsi chěla ty, a dělala jsem to, co jsem chtěla já..... "Strašně mě mrzí, že my dvě jsme k sobě nikdy nenašly cestu...."
O to víc mě pak zamrzelo, že ten konec je takový divně nedotažený. Někdo by možná napsal "otevřený", s vidinou pokračování v dalším díle, ale podle mě byl spíš trochu moc narychlo splácnutý. Chybělo mi tam tak takové to "closure", kdy knihu opouštíte s dobrým pocitem, že ten příběh doběhl, vyřešil se, uzavřel se.
Takže, má podle mě smysl do knihy investovat ty trochu přepálené tři stovky? Upřímně, asi ani ne. Je to kniha, kterou si přečtete stejně nejspíš jen jednou a už se k ní nevrátíte, tudíž, dle mého názoru, zbytečný lapač prachu do knihovny. Jestli máte ale možnost si knížku půjčit anebo chcete darovat kamarádce originální a nenáročnou povídku, kterou přelouská jedním dechem (a vy díky tomu taky), jděte do ní.
Žádné komentáře :
Okomentovat