Hnusný leden a pomalá cesta k novým začátkům...

... a taky pár tipů a triků, jak se z toho všeho neposr... nezbláznit :)

Na leden tohoto roku nikdy nezapomenu. Nejhorší měsíc v mém životě... Kvůli té ráně, která mě 22. ledna potkala. A za to, co tomu předcházelo. Čas sice obrousí ty nejbolestivější hrany, ale tohle mi z hlavy nevymaže nikdy. Někde jsem četla, že smrt rodiče je jako pohled do vlastního hrobu. Že si člověk najednou mnohem více uvědomí svoji vlastní smrtelnost a to, že teď už je vlastně možná na řadě on... Kromě té ztráty, která bolí jako nic jiného na světě, přichází skoro až hamatatelné uvědomění si konečnosti vlastního života. Aha, takže život fakt není nekonečný, i když se nám to tak někdy zdá. Jednou to naše bytí do cíle doběhnout musí. Můžeme sice žít s naivní představou devadesáti a více leté babičky či dědečka, kteří spolu žijí v relativním zdraví, obklopeni milující rodinou, v jakési klidné harmonii a pak jednou tiše, ve spánku odejdou na lepší místo. Jenže, přiznejme si, kolik takových lidí ze svého okolí známe? Já nikoho. Nikdo nevíme, jestli tu budeme do dvaašedesáti, jako můj táta, nebo do sta let. Nevíme, jestli je ten konečný počet let už někde předem dán anebo jestli si tím, jak žijeme, můžeme pár let k dobru přidat. Snažím se věřit tomu druhému. Že tím, jak kvalitně žijeme, jak láskyplně a ohleduplně se chováme, jak pozitivně myslíme a co zdravého (a zeleného!) do našeho těla dáváme, můžeme položit základy toho, že tu budeme strašit docela dlouho. A že to bude pořád život a ne živoření.

Mimochodem, trošku off topic, ale přesto související. Nedávno byl v Show Jana Krause doktor Jan Vojáček. Znáte ho? Zabývá se funkční nebo taky celostní medicínou. Léčí převážně lidi s chronickými nemocemi a to úplně jinak než klasická medicína. Hodně zjednodušeně řečeno. Každopádně si ho můžete vygůglit, je to mimo jiné fakt krásnej a sympatickej chlap s rozumnými názory. A ten Krausovi na otázku, jak dlouho teda jako chce vlastně žít, když žije tak "strašně zdravě", odpověděl, že se chce dožít sto dvaceti let aktivního pohlavního života :-) A tvrdí, že to jde! Na pořad můžete kouknout ZDE, dlouho jsem se takhle nezasmála, ten člověk je prostě úžasný (nemyslím Krause). Vlastně ještě lepší je potom jeho vystoupení s Jardou Duškem, které najdete TADY. Doporučuji všem, pohladí vás to na duši a otevře nové obzory.

Ale zpět ke mně. Poslední týdny se mi sama se sebou nějak nežije dobře. Začínám si to naplno uvědomovat. Ten leden mě srazil na kolena, ale už předtím to byla docela bída. Energeticky vyšťavená, totálně nespokojená ve vlastním těle, unavená, smutná. Protivná na děti, na muže i sama sobě. Strašně, ale opravdu strašně nevyspalá a neodpočinutá. Sama sebe strašně odbývám a nějak jsem se zamotala do takového špatného kolotoče únavy, cukru, kafe, nicnedělání, cukru, kafe, litování se. K tomu všemu cítím, jak krním na všech frontách, fyzicky i duševně.

S dětmi je to náročné, to asi všichni víme. Matilda, ač je v tom nejsladším roztomilém a kouzelném věku, mi dává dost zabrat. Má teď takové ukňučené, plačtivé období a začala se v noci zase hodně často budit. Už to sice nejsou takové ty vzteklé a zuřivé záchvaty vzteku jako měla ve dvou letech, kdy přišlo první pořádné období vzdoru, ale je hodně přecitlivělá. Říkám si, že jí asi v mozku zase dozrává nějaká další důležitá část a ona chudák neví co si sama se sebou počít. Nám nezbývá než vydržet, užívat si ty hezké chvilky, kdy má dobrou náladu a být tady pro ni, když jí není hej.

Mikulášek je, jak víte, extrémní nespavec, stejně jako Máťa. Přes den spí po krátkých intervalech, že si pomalu ani kafe nestihnu vypít. V noci se budí neustále. Dvě až tři hodiny spánku na jeden zátah jsou pro mě luxus, který si dopřávám tak akorát o víkendu, když si obě děti ráno vezme muž a já si nacpu do uší špunty. V lednu jsme navíc začali s příkrmy a Mikyho zažívání s tím nějak nesouhlasí. Je to úplně jiné oproti Matildě. U té mi přišlo, že od narození brala kojení jako nutné zlo a jakmile jsme přešli na příkrmy, byla spokojená. Hned od začátku pěkně jedla cokoli, co dostala a žádný břichabol se nedostavil (ale nevydrželo jí to, teď je zní vybíravá frfňa, která nechce skoro nic). Nicméně Miky je opak. Kojil by se nejraději pořád a nabízené jídlo nepřijímá s nadšením. Po pár soustech všechno prská a snaží se mi vyrazit lžičku z ruky. Relativně ochotně jí jen mrkev, dýni a batáty. Cokoli zeleného nebo cokoli s masem po nás hned začne plivat. A když už do něj konečně dostanu nějakou rozumnou porci, má z toho bolení břicha. Kaše na noc jsme vzdali, protože ho zabetonovali tak, že půl noci proplakal a kroutil se. V hlavní roli opět Espumisan.

Moje malá krakenidla tak spolu dohromady tvoří takový slušně výkonný energetický vysavač. A moje vyčerpané rezervy mě často mění na mámu godzillu, která na ně zbytečně často křičí, je vzteklá, unavená a nebaví ji to.

V tomhle rozpoložení se dlouho přežívat nedá. Proto jsem se vědomě rozhodla, že musím přenastavit svoje poslední dobou dost negativní myšlení (je to hrůza, nebaví mě to, ať už tohle debilní období skončí, oni snad nebudou nikdy spát, všechno se hroutí...), zavést do života nějaký řád, změnit jídelníček, začít se navzdory únavě víc hýbat, nenechat se vším semlet a soustředit se na to pěkné. I přes to, co se děje je toho pěkného pořád dost.

Podniknout nějaké zásadní kroky k tomu přežít tohle období a doufat, že na jaře bude líp. Že se smířím s tím, že život bude teď zase trochu jiný. Že děti konečně začnou líp spát. Že se mi vrátí energie a chuť něco dělat.

A tak pomalu začínám zařazovat do své každodenní rutiny věci, které se sice zdají jako banálnosti, ale mohly by mi pomoct k tomu, abych se zase začala cítit trošku líp. A pokud se cítíte podobně, možná vás něčím inspiruji.

Únava, to je asi to, s čím momentálně bojuji nejvíc Hrozná únava z nedostatku spánku, která ze mě dělá ploužícího se lenochoda s naprostou nechutí cokoli dělat. Přiznávám, že jsou dny, kdy obě děti nainstaluji před televizi s pohádkou a nechám je i hodinu v kuse koukat, protože prostě nemám sílu ani chuť žádné aktivity vymýšlet. Začala jsem tedy hledat vedle kafe další nakopávače, kteří mně trošku té energie dodají, protože to nejjednodušší řešení "víc spát" je bohužel momentálně to nejsložitější.

Mezi moje oblíbené přírodní energy boostery patří už dlouho zelený ječmen. Čtyři roky ho den co den piji ráno na lačno. Je to vlastně takový přírodní ionťák nabušený vitamíny. Začala jsem ho teď pít i odpoledne a k tomu přidala ještě novinku Tekutý chlorofyl. Znáte? Prý se postará o zvýšení kvality a množství červených krvinek, čímž se zvýší účinnost přenosu kyslíku. Výsledkem má být energie a celkové zlepšení kondice. Tak testuji tohle ječmeno-chlorofylové kombo a čekám, kdy se ze mě stane superžena nepotřebující spánek k životu vůbec.

Kromě toho jsem si zase po delší době začala dělat ovocná smoothíčka a ovocné šťávy (k zelenině se zatím nemůžu donutit, protože ta šťáva mi obrací žaludek naruby). Doufám, že díky tomu začnu časem nějak přirozeně omezovat cukr, na kterém jsem teď totálně závislá. Je pro mě v tomhle období berlička, kterou zatím nedokážu odložit.

Jelikož každé ráno vstávám totálně rozlámaná a nevyspalá, tak po dvou deckách ječmene musí přijít na řadu kafe. Bez toho bych ráno nepřežila. A zjistila jsem taky, že mi opravdu pomáhá vydatně se nasnídat. Žádný narychlo namáznutý chleba s marmeládou, kterým jsem se odbývala dřív. Snažím se snídat opravdu pořádně, což znamená buď teplá kaše, ať už jáhlová, pohanková nebo jiná se semínkama, medem a ovocem nebo třeba míchaná vajíčka, toust s avokádem a podobně. Taková snídaně mi většinou pomáhá přežít dopoledne.

Nejlepším nástrojem proti únavě je určitě pohyb a cvičení. Vím moc dobře, že když jsem vyčerpaná, ale přesto se donutím si zacvičit, hned se cítím mnohem líp. Ale ten první krok "donutit se" je to, co mi poslední dobou nějak nejde. Vymlouvám se, odkládám a nakonec je tu večer a já se ani neprotáhla. Přitom mě dřív domácí cvičení s různými youtube videi tak bavilo. Teď na tuhle aktivní vlnu nějak nemůžu najet. Nicméně, švagrová mi kdysi dala tip na trenéra, který dělá ve své domáci posilovně indiviuálky a poradí jak s cvičením, tak s jídelníčkem. Asi po půl roce, co mám v mobilu jeho číslo, jsem se konečně dokopala mu zavolat a mám za sebou první lekci. Docela mě to nakoplo a ještě si určitě pár dalších lekcí domluvím. Hlavní cíl je pro mě ale naučit se dobře cvičit doma a dostat se do kondice, kdy se budu ve svém těle cítit dobře.

Kromě bídné fyzičky cítím, jak krním intelektuálně. Než se lišáček narodil, měla jsem asi rok takový mini úvazeček u jednoho fajn start-upu, kde jsem jim pomáhala s personalistikou a nábory. A bylo hrozně příjemné jednou za čas vypadnout z domu a jet mezi lidi, kteří řeší i něco jiného než děti a po večerech pracovat i na jiných projektech než na domečcích z lega. Jenže po narození lišáčka tahle malá spolupráce utichla, protože jsem prostě nestíhala. A rodina má přednost. Někdo mi kdysi řekl Teď jsi máma a aspoň rok buď opravdu jenom mámou. Na sto procent. Ostatní počká, teď není nic důležitějšího.

Nemůžu říct, že mi práce chybí, protože vím, že bych teď ničeho extra produktivního stejně nebyla schopna. Chybí mi ale nějaké mimo-mateřské vyžití. Něco, co by mě časově moc nesvazovalo, přitom mě to bavilo a viděla jsem v tom smysl a výsledky. Začala jsem tedy prozatím aspoň hledat cesty, jak pracovat na sobě. Začínám angličtinou, kterou mám ráda a je to pro mě nejjednodušší začátek v nějakém osobním rozvoji, jelikož je to něco, co mě vždycky bavilo a šlo. Zkontaktovala jsem tedy pár native speakerů z okolí a domluvila si zkušební lekce. Potřebuji a chci mluvit. V angličtině čtu pořád, koukám na anglické programy, ale nemám teď vůbec příležiost komunikovat. Takže tomu jdu naproti.

Ve víru událostí lednových událostí mě dokonce napadlo, jestli by nebylo dobré zajít si k nějakému psychologovi. Chvíli jsem měla dost nutkavou potřebu s někým nezaujatým tuhle smutnou novou situaci probrat a nechat si poradit, jak ji zvládnout. Jak přijmout to, že najednou přijdu o jednoho z rodidčů a jak být ta správná opora tomu druhému. Zvlášť, když spolu v naší rodině emoce zrovna nerozebíráme. Kamarádka mě navedla na psychologa Jiřího Hamerského a jeho "metodu" Enjoying a já se nakonec místo osobní terapie přihlásila na celodenní seminář o sebevědomí. O tom, jak si být jistý sám sebou, jak se vyrovnávat s těžkými situacemi. Cítím, že to bylo přínosné. Za měsíc mě čeká jeho další seminář, tentokrát o nekompromisním štěstí. Opět to beru jako takovou formu seberozvoje a doufám, že mě to v myšlení zase kousek posune. Nějak mě to teď všechno táhne tímto směrem. Hard skills jako pořádný excel booster nebo psaní všemi deseti, což mám v dlouhodobém horizontu taky v plánu dotáhnout, zatím odkládám na jiné duševní rozpoložení a jinou dobu.

K tomu, abych si ten život trochu zjednodušila jsem učinila ještě pár dalších kroků. Nebojím si říct o pomoc a nemám potřebu předstírat, že všechno zvládnu. Nezvládnu. Naštěstí mám úžasného muže, který se umí postarat o obě děti, zabavit je a já můžu na chvíli vypadnout. Nebo vypnout. A taky babičky, které pohlídají nebo vezmou děti ven.

A abych se pořád netrápila tím, že nemám čas ani energii pustit se do drhnutí vodního kamene z koupelny nebo utírání prachu, tak si čas od času zvu paní na úklid. Asi dvakrát do měsíce. A krom toho jsem si ještě našla milou studentku, která mi jednou nebo dvakrát týdně, v době, kdy je Máťa buď u babi nebo ve školičce, vezme Mikyho na dvě hodinky na procházku a já si můžu přes den třeba právě zacvičit nebo dopsat článek. Prostě udělat něco pro sebe.

Myslet pozitivně. I to nejhorší, co se nám v životě stane, nás má někam posunout. Snažím se za tím vším hrozným vidět nějaký smysl. Musí tam přece být.

Co do našeho těla dáme, to se nám vrátí. Budeme-li jíst, s prominutím, sračky, kouřit, cpát se nezřízeně bílým cukrem a průmyslově zpracovanými blbostmi, tak nemůžeme čekat, že bude fungovat. Naše tělo je dokonalý stroj, který má jeden jediný úkol - dělat všechno pro to, abychom přežili. A my mu hážeme klacky pod nohy. Spousta věcí ovlivnit nejde, ale je na každém, co je pro sebe ochotný udělat. To si teď vtloukám do hlavy.

Zjednodušit si v životě všechno co jde. Právě proto, aby vynikl ten život samotný. To je asi ten pravý zdravý minimalismus. Není to jen o vyházení oblečení ze skříně a přeskládání nábytku, abychom měli vzdušnější byt. Snažím se teď nepřehlcovat ničím nedůležitým. Omezit čas strávený na počítači, omezit večerní vypisování s kamoškami na messengeru. Holky, raději mi zavolejte, když si chcete pokecat, budu jedině ráda :) Omezit očumování cizích životů na Instagramu. Omezit setkávání se s lidmi, kteří ze mě tu energii tahají, místo, aby mi ji dodávali.

Radovat se z maličkostí.

Tak doufám, že to půjde...

Jasně, že to půjde!