Den hydry level deset

Říkám tomu den hydry. Den, kdy se vůbec nepoznávám, kdy ze mě všechno zlo a špína vychrlí ven jako láva z aktivní sopky. Takový den hydry byl včera a díkybohu je za mnou. Den hydry začal vlastně celkem dlouho sekvencí několika příšerných nocí, kdy se Mikeš budil tak často, že mi to stejně nebudete věřit. Poslední noc vyvrcholila vstáváním každých deset, patnáct minut, kdy jsme se u toho řvoucího tvorečka s mužem střídali, houpali, nosili, kojili (teda, jenom já, ale i to jsem muži dokázala v tom zoufalství vyčíst), nadávali a ke konci i brečeli. Teda já. Nejvíc po tom, co jsem to při přebíhání z jednoho pokoje do druhého (Mikeš totiž samozřejmě vzbudil i Matildu) naprala hlavou v plné rychlosti do zavřených dveří. V naprosté tmě se mi zatemnilo ještě víc a ta boule mě bolí do teď.

Den hydry tedy začal plíživě. Rozlámané ráno po ultra náročné noci, v sobě dvojité kafe, odvážím Matildu do Provázku (hlídací skupinky). Alespoň, že dopoledne budu mít jen jedno dítě, utěšuju se. A jedno dítě, žádné dítě, že jo? Akorát že to neplatí, když je to jedno dítě úplně rozhrkané, protože v noci nespalo (zuby, rýma, bříško, totální averze ke spaní a nevím co ještě...) a stále pobrekává. Jeden světlý bod - donutilo mě to alespoň k tomu se konečně naučit hodit si Mikyho v nosítku na záda, abych mohla doma něco udělat. Radosti z maličkostí, že.

V poledne jedu pro Máťu. Oběd jsem uvařit nezvládla, takže beru krabičky, že se zastavíme do místní nové zdravé restaurace a vezmeme si něco domů. Beru jídlo, ale u pokladny dostává Matilda hysterák, že chce dortík. Dortík za lidových devadesát kaček. Vymlouvám jí to, přemlouvám a nakonec slibuju, že se teda po cestě ještě stavíme pro jiný dortík do cukrárny. V cukrárně ji nechávám vybrat dortík jaký chce. Už je mi celkem fuk, že se napere cukrem.

U oběda následuje únavná diskuze, že "Ne, Maťulko, dortík bude, až po obědě. Ne nedám ti teď marťánka, ani gumovýho medvídka. Ne, nemáme čokoládu. Dortík, až po jídle... Sněz to, sakra!" Ještě se jakžtakž držím. Do toho z houpátka pobrekává přetažený a unavený Mikeš.

Najednou ticho. Podívám se a Mikeš to v houpátku zalomil! Hm, boží, ještě není ani jedna a jestli si dá svoji standardní dvacetiminutovku, tak nehrozí, že vydrží až do sedmi večer. Tudíž budu muset znova před čtvrtou uspávat. Dopr...

Jak jsem řekla, tak se stalo. Mikeš se po 25 minutách probouzí v postýlce, kam jsem ho přenesla a ne, nemá dobrou náladu.

Hrajeme si v obýváku, já doslova přežívám, protože na mě padá fakt děsná únava. Kafe, zelený ječmen, chlorofyl... padá to na mě stejně. Po třetí hodině odpoledne chci jít uspat Mikyho. Matilda chce ale uspávat se mnou. "Dobře, můžeš, ale musíš být potichoučku." Slibuje, že bude. Dávám Mikeše do nosítka a snažím se ho uhoupat na balóně. Matilda kolem něho šaškuje, rozesmívá ho, otravuje. Začínám vybuchovat. Beru lišáka, narvu ho do kombinézy a jdu ho uspávat do kočárku na terasu. Matilda buší do skla. Rupají mi nervy, vyběhnu na ni a seřvu ji na tři doby. Křičím, máchám rukama, vyhrožuju. Do toho venku za sklem vříská Miky, který ani za nic nevypadá, že by se chystal usnout. Zkouším to dalších 20 minut, drndám, vidím rudě, Miky řve. Já řvu. Vzdávám to, prudce ho vytahuju z kočárku, nadávám a pokládám ho v pokoji zpět na zem. Oba brečí. Všichni tři brečíme. Ve čtvrt na pět volám muži, ať okamžitě dojede, nebo...! Nevím co, nechci to ani vyslovit. Nechám obě řvoucí děti v pokoji, oblíknu se do tepláků, bundy, čepice a šály a sedím sama na schodech v předsíni. V obýváku je řev. V okamžiku, kdy muž odemkne, beru beze slova psy, nakládám je do auta a rychlostí hodně přes limit odjíždím pryč.

Dvě hodiny terapie zimou a lesem moc pomohly. Nepotkala jsem ani živáčka, všude ticho, slyšet je jen funění čoklů, jak jim hážu klacky. Dojdeme po lesní cestě k hájence a zpátky a já se cítím o moc líp. Po cestě domů koupím pizzu a najednou je mi fakt líto, jak jsem se chovala. Jako ta nejhorší hydra. Se slovníkem dlaždiče.

Včerejší den byl totálně v rozporu s předchozím článkem. I takové dny ale mám. Nemyslete si, že je to tu teď jen zenové. Jsou dny, kdy jsem od dětí odpojená tak, že už to víc ani nejde. Kdy na ně křičím slova tak škaredá, že se vůbec nepoznávám. Kdy, přestože je miluji nade vše, je najednou vůbec nemám ráda. Uf. Ještě, že se z těhle hnusných hlubin umím dostat rychle zpátky na světlo a být zase maminkou a ne hydrou.