Mikuláš, už devět měsíců je náš!

Neplánovala jsem psát pravidelné každoměsíční reporty, jaké to moje mímo udělalo pokroky. Hlavně taky proto, že by to byly články docela nudné. Moje děti totiž ty pokroky, ať už motorické nebo jiné, dělají opravdu s rozvahou a rozhodně se nepředřou. Kulím oči, když od jiných maminek slyším, že jim v půl roce prcek sedí, v deseti měsících chodí, v roce mluví... S Máťou jsem měla ještě tendence srovnávat a lehce se trápit tím, že u mého dítěte si na každý progres ve vývoji sakra počkám. Když mi tehdy, asi v jejích devíti měsících, řekla doktorka, že Matilda je motoricky na úrovni ani ne šestiměsíčního dítěte, skoro jsem se z toho hroutila, jaké to máme strašně zabržděné dítě. A není ona nějak postižená?? No, není. Postižená jsem z ní akorát tak já. A ejhle, Mikeš je úplně stejného druhu, lenochod jaksepatří a mně je to tentokrát úplně šumák. Že se v devíti měsících ještě pořádně neplazí? Paráda! Pořád je jednodušší hlídat jenom jedno pohyblivé (a v Maťuldině případě extrémně neposedné a hyperaktivní) dítko, a u druhého vědět, že kam ho položím, tam, případně někde poblíž, ho zase najdu. Co se tedy za svých devět a něco měsíců Mikulášek už naučil?

Sice se ještě neplazí, ale úplný ležák to rozhodně není. Rotuje kolem sebe, couvá a nějakým záhadným způsobem se často dostane přes celý pokoj. Ale někdy taky neplánovaně zacouvá pod stůl, kde se zasekne a křičí o pomoc. Ze zad na bříško se sice přetočit umí už nějakou dobu, ale že by se v nějakém otáčením přetrhl, to se říct nedá. Je to salámista. Na kolínkách občas lehce zapéruje, ale má slabé břišáky a těžký pupek, takže se hned rozplácne na zem. Posledních pár dní se ale do toho pokleku alespoň už snaží celkem aktivně jít. Jedna blogerka, která má dokonce o měsíc mladší dítko než je Mikeš, psala, že její chlapeček už mluví! Prý říká máma, táta, babi, jídlo, lokomotiva, akupunktura... No, ani Mikeš nezahálí a ve svém věku řekne naprosto srozumitelné uáááá, bababa a tatata. Vlastně to dokonce říká s lehkým anglickým přízvukem, takže asi bude přirozeně bilingvní. Co vám mám říkat, frajer je to.

Mikeš je narozdíl od Tilišandy dudlista. Matilda dudlík nikdy nepřijala, ale pro Mikeše je to nutný módní doplněk, bez kterého neusne. Upřímně, dudlík je pro mě velký pomocník. Někdy funguje doslova jako tlačítko OFF. Když Miky křičí či je neklidný, dudlík často zařídí, že svět je zase v pořádku. Kojení to vůbec nijak neovlivnilo, takže jsem za dudlík opravdu ráda. Dík dudlíku!

Mikeš je žravec. Zfutruje opravdu neuvěřitelné množství jídla a nějak tuším, že v pubertě sežere i nás. Na osmiměsíční prohlídce měl devět kilo, teď bych tipla minimálně deset. Má to ale jeden háček. Odmítá jíst jakékoli kousky. Odmítá jíst i pidikousíčky a obsahuje-li jídlo i sebemenší zrnko rýže, Miky se začne dávit. Matilda už v jeho věku v pohodě tlačila kostky chleba s lučinou, ale Mikeš je stále na mixkách rozmixovaných do úplného hladka. Dokonce i kupované skleničky mu musím kolikrát ještě domixnout tyčákem, aby je snědl. Od své mamky vím, že já i bratr jsme prý odmítali jíst cokoli nerozmixovaného až to tří let. Takže to bude v rodině. Ale co se týče množství, tak toho sní zhruba stejné množství jako já a rozhodně o hodně víc než Máťa. Ta nám poslední dobou totálně zfrfňovatěla a nechce jíst téměř nic. Příkrmy jsme zavedli od ukončeného šestého měsíce a tentokrát jsem to zavádění (ze své pohodlnosti) nijak moc neřešila. Źádné "tři dny jeden druh zeleninky, pak přidat opatrně další". Mixovala jsem mu od začátku všechno se vším a nikdy se žádná alergie neobjevila. Samozřejmě jedeme vše bez soli, koření a cukru.

Je stále kojený a myslím, že minimálně do roka vydržíme. I když se přiznám, že mě to kolikrát už moc nebaví, zvláště v noci. Na druhou stranu díky kojení z nás všech nejlíp zvládl všechny virózy a nemoci, co nám tu za zimu proletěli. Máťu jsem kojila necelých 14 měsíců a utnula to z toho důvodu, že začala hodně kousat. Miky už zuby taky testuje, tak uvidíme, kam to nakonec povede.

K zubům - má zatím jen dva spodní. Myslím. Nejsem ta maminka, která s jistotou tvrdí, že dítě je protivné, protože se mu tlačí horní dvojky... Vůbec nevím, co se mu kde tlačí, protože mu do pusy nelezu. Těch spodních jsem si všimla, až když je do mě zakousl při kojení. Asi už bysme je měli taky začít čistit, vím. Trošku to flákám, ale slibuju mu, že od roku začneme. Líně se spoléhám na to, že v rodině máme opravdu zdravé zuby a to to s hygienou nijak extra nepřeháníme. I čištění Matildiných zoubků je vždycky takové šup sem šup tam a stejně nás zubařka pochválila, jak má krásně zdravé a bílé zuby. Jo a ta už má chrup kompletní, prý.

Takže to je v kostce náš malý milostpán. Přes den naprostý smíšek a pohodář, který se mnou vyráží na nákupy, do kaváren, po návštěvách a celý den téměř nezapláče. Úderem desáté večer se ale mění na malého upíra, který nás budí svým řevem asi stopadesátkrát za noc a kompenzuje nám tak toho miláčka přes den. Dost ho pořád trápí bříško, takže k večeři dostane pravidelně malou dávku Espumisanu a přešli jsme z večerních kaší na zeleninové mixky, které pro něho nejsou tak těžko stravitelné. No, asi jsou v tom i ty zoubky, jistě. Bez těch by to nešlo a minimálně se na ně dá všechno svést. Kromě toho je prostě stejný (ne)spáč jako Matilda. Přes den mu dvě slabé půlhodinky jako malý refresh naprosto stačí. Jsou holt se svojí sestřičkou opravdu z jednoho hnízda.

Mikulášek miluje společnost a je šťastný v jakékoli náruči a vůbec to nemusí být ta mámina. Rád pozoruje ostatní děti a Matildu úplně zbožňuje. Teda, do té doby, než si na něj sedne, strčí mu prsty do očí a zaječí mu do ucha Mikešííí, jééď ty oslééé!

No, co vám budu povídat, andílci to jsou. Checht.