O (ne)spontánnosti

Většinu svého života neumím být moc spontánní. Nejsem taková ta víla, co slyší hudbu a začne tančit. Nebo člověk, co si bez promýšlení koupí jednosměrnou letenku a sbalí kufry (i když - tohle jsme vlastně jednou udělali.... a vrátili se za tři roky :). Nejsem ta, která začne realizovat nápad ještě předtím, než si ho v hlavě pořádně promyslí a setřídí. Upřímně, většinou jsem spíš takový racionální studený čumák. Málokdy se taky cítím úplně uvolněná a sama sebou, aniž bych měla pocit, že hraju nějakou roli. Možná jsem ale celý život jen zbytečně úzkostná.

Nedávno jsem si zašla na doporučení kamarádky na kineziologii. Když mi tuhle metodu zmínila, myslela jsem, že myslí canisterapii a namítla jsem, že psů mám kolem sebe přece dost. No, se psama to nic společného nemělo, ale doteď si nedokážu v hlavě utříbit, jaký to na mě zanechalo dojem. Upřímně, moje mysl na tyhle ezo věci prostě asi není dostatečně otevřená. Však víte, jaký problém mi dělalo probudit v sobě před porodem primitiva (článek TADY). Abych to vysvětlila, na kineziologii jsem šla řešit svoji nespavost, která mě tak dlouho trápí. Paní se však dopracovala k tomu, že problém bude někde hluboko ve mně, a že emoce, která mi brání každou noc spát, je strach z toho, že nejsem dostatečně dobrá. V tomto bych s ní ještě souhlasila, moje sebevědomí je opravdu poměrně nízké. Ale ve chvíli, kdy mi začala jezdit po zádech magnetkem ve tvaru sluníčka, který si vzala z ledničky, moje důvěra v tuto techniku opět pohasla, jako kdyby na mě někdo vylil kýbl studené vody. Zanechalo to ve mě podobný dojem, jako když mě těsně po porodu vzal tchán k "indiánovi" bydlícímu v unimobuňce v zahrádkářské kolonii, který mi v pyramidě stlučené ze starých kovových trubek "tahal" bolest ze zablokovaných zad. I tomu jsem tehdy řekla, že "jo, asi to pomohlo, asi se cítím trošku líp" a odbelhala jsem se do auta úplně stejně, jako jsem se od něj předtím přibelhala. Nebo paní na kraniosakrální masáži, která mi před porodem "připravovala porodní cesty" a odstraňovala strach z porodu tím, že na mě na půl hodiny položila ruce a mlčela. Já se opravdu snažím mít mysl otevřenou a hledat různé cesty a různé směry, ale buď jsem opravdu extrémně zabedněná nebo...?

Přesto mám pocit, že s dětmi se mi spontánnost do života nějak sama vlívá. Najednou mi už vůbec nevadí začít s Máťou zpívat v autobusu holku moodrokou nebo obejmout kamarádku na ulici, když cítím, že to potřebuje. Nebo někoho jen tak pochválit, pohladit či projevit vděčnost. Taky se čím dál častěji dojímám. Nad tím, jak jsou děti čisté a dokonalé bytosti. Nad starými manželskými páry, co se i v osmdesáti drží za ruce. Nad tím, jak se po téhle hnusné nekonečné zimě zase probouzí příroda... Nad tím, jak božsky chutná rozpečenej hermelín s brusinkama. Tak tohle mi vehnalo do očí slzy vděčnosti naposledy. Inu, asi je se mnou něco fakt špatně...

Každopádně, nejspíš opravdu nikdy nebudu ta holka, co je první na parketě a pravděpodobně nebudu ani ta poslední, protože vlastně neumím tančit, takže budu logicky ta, která bude posedávat na baru (a zírat). Jestli jsem ale takových osmdesát procent svého života docela velká konzerva, občas se projeví i těch zbylých dvacet procent a já udělám něco, co by ode mě nikdo nečekal. Co bych od sebe ani já nikdy nečekala! A ten nával spontánnosti je najednou tak silný, že tomu prostě není úniku. Jinak bych teď asi neměla na ruce svoji první (a poslední!) kérku, že. Tahle myšlenka přišla jako blesk z čistého nebe a byla neodbytná. Najednou jsem měla strašnou potřebu mít vzpomínku na jednoho z mých nejbližších a nejmilejších lidí navždy na očích, vyrytou pod kůží. Abych nikdy nezapomněla. Abych si pokaždé, když to uvidím, vzpomněla, co pro mě znamenal. Chtěla jsem, aby ten obrázek v místě, na které vidím při řízení auta, protože můj táta a auta k sobě patřili celý jeho život. Aby to byl můj talisman na cestách.

Přiznávám, je to větší než jsem původně zamýšlela! Chtěla jsem malé autíčko a mám tam zeměkouli, jak prohlásil můj muž. (Mimochodem, můj velmi překvapený, ale úžasný, muž, který o tomto nápadu vůbec netušil, a když jsem před ním bojácně vyhrnula rukáv, tak si za prvé nejdřív oddechl, protože soudě podle mého provinilého výrazu předpokládal, že mu chci oznámit, že jsem nabourala auto, a za druhé, prohlásil, že by mě měl rád stejně i kdyby mi vyrostla třetí ruka a čtyři brady, takže tetování, ač toho není vůbec žádný fanda, nic nezmění, ufff!). Ale trošku uznávám, že to bylo asi jedno z těch zatmění v mozku, které vás párkrát za život potkají, když jsem té milé, šikovné tatérce řekla "jo, jdem do toho". Pořád se mi stává, i několikrát za den, že se zadívám na svoji ruku a nechápu komu patří. Vtipné je, taťka by si určitě klepal na čelo, že jsem se úplně pomátla. Asi opravdu trochu blázním. Tenhle rok je prostě divnej. Najednou nemám tátu. Víc jak půl roku nespím. Mám pocit, že zima trvá snad sto let a já už se nikdy neohřeju. Mám dvě děti! Hrabe mi z mateřské. Takže tetování? Kapka v moři. Spontánnosti zdar!

P.S. A raději nechtějte vidět toho orla, co mám na zádech...!

P.P.S. Mami neboj, orel tam není, zase takový magor nejsem :)

A co spontánního a nečekaného jste za život provedli vy?