Zpátky do práce?

Doma na mateřské jsem už asi třicet osm let. No dobře, ve skutečnosti o něco míň, ale někdy mám pocit, že je to stokrát víc, protože už si ten pracovní život pomalu ani nepamatuju. Mezi Máťou a Mikym jsem měla asi roční externí spolupráci s jednou IT firmičkou, což byl takový balzám na moje ego. Jednou týdně se oblíknout do něčeho neupatlaného, vzít si noťas a jet mezi samé chlapy do kanclu. Po večerech místo zírání do mobilu vymýšlet nějakou firemní strategii. To bylo období, kdy jsem měla zase pocit, že se mi rozhýbávají mozkový závity, a že mě někdo ocení i za něco jiného než hezky nakreslenou perníkovou chaloupku. A zjišťuju, že něco takového bych asi už zase nutně potřebovala.

Před mateřskou jsem pracovala v HR. Což znamená nabírání nových lidí, péče o stávající zaměstnance, vymýšlení inzercí, sloganů, kariérních webů, propagace firmy a k tomu navíc starost o firemní eventy. Byla to pro mě více než příjemná mixka toho, co mám ráda - kontakt s lidmi, organizaci, psaní, angličtina... Já jsem totiž lidumil, co nějak neumí být jen sám (se sebou). Potřebuju organizovat, zařizovat, vylepšovat, vymýšlet. A taky být pochválena! A tak tu teď sedím a přemýšlím, jak se do toho světa zase tak trošku vrátit. Třeba jen jednou nohou, nebo alespoň malíčkem. Moje představa v žádném případě není najít v nejbližší době nějaký pevný úvazek. Upřímně, na to bych neměla koule ani hlídání pro děti. Ideálně bych se chtěla přichomítnout k něčemu novému, co třeba zrovna vzniká, a kde by takového člověka "pro všechno" čas od času využili. Třeba jen na pár hodin týdně nebo měsíčně.

Na druhou stranu se to ve mně bije a napadá mě - mám tohle vůbec zapotřebí? Teď, když jedu s dětmi každý doslova full on a na dřeň? Když je teď období, kdy mě potřebují tak, jako už potom nikdy v životě potřebovat nebudou? Když jsem díky nonstop péči o krakenidla, a co si budem vykládat, taky díky každodenní rutině, kdy dny někdy splývají v jeden dlouhý týden, neustále unavená, vyšťavená a možná... možná i trošku vyhořelá...? A ty noci! Ano, noci stále stojí za prd a minimálně jedno dítě je snad pokaždé vzhůru. Tři hodiny spánku v kuse? Utopie. Nicméně, nemůžu si úplně stěžovat na nedostatek času na sebe, protože mám doma úžasného chlapa, který mě v tom nikdy nenechá vymáchat a dopřeje mi ten luxus zdrhnout na chvíli od dětí, kdykoli může. To jsou takové ty krátké záblesky dne, kdy si můžu zacvičit, zajet nakoupit, zajít na kafe s kámoškou. Chci tedy opravdu tento stále poměrně vzácný čas věnovat namísto sobě nějakému cizímu projektu?

Také mě už brzy čekají světlější zítřky a za nějakého půl roku se z teď ufňukaného a závislého Mikeška stane ten správný parťák. Po zkušenosti s Máťou vím, že potom teprve přijde to nejhezčí období na mateřské. Chci si opravdu tuhle poslední možnost být máma na plný úvazek "kazit" nějakou prací, závazky a povinostmi? Jenže... bylo to opravdu "kažení"? Nebyl by to třeba příjemný stimul, něco nového a vzrušujícího, něco, co by nakoplo mé momentálně profesně hodně pošlapané sebevědomí a dodalo mi zase pocit větší sebehodnoty?

Otázkou ale není jen to, jestli se do něčeho takového vůbec chci teď pouštět. Pak je tu totiž druhý velký otazník a to "mám na to ještě vůbec?". Co si budeme povídat, už dávno nejsem ta ambiciózní, nadrajvovaná sedmadvacítka, která nemá problém makat přesčasy a na email odpoví klidně ve tři ráno. Dost jsem za poslední roky zpohodlněla. Zklidnila se. Zpomalila. Přehodnotila priority. Nemůžu nikomu nalhávat, že práce nebo jakýkoli projekt pro mě bude v životě priorita číslo jedna. Nikdy nebude. Číslo jedna bude vždycky moje rodina, moje děti, můj vztah s mužem, můj domov. Co já vlastně můžu říct, až se mě na případném pohovoru zeptají na můj největší úspěch? "Ehm, asi to, že jsem sem dneska vůbec došla, že nemám dítětem poblitou košili ani rozmázlé hovínko na hodinkách? Jo a prosím vás, můžete mi říct, co je dneska za den?... Cože, čtvrtek? Půl desáté? To mám být ale zrovna s Mikeškem na kroužku Koťátek a tančit kolo kolo mlýnský! Sorry, musím jít, nashle... a to kafe mi prosím přelijte tady do petky, vypiju si ho cestou domů, jo?"

Mám říct, že mým úspěchem byl nějaký super extra ultra náročný nábor velkého poču lidí v malém čase, který jsem zmákla na jedničku? Anebo rovnou vybalit, jak jsem na svět přivedla dva úžasňácké malé krakeny, kteří stále ještě úspěšně přežívají moji péči a že právě toho si na svém životě cením úplně nejvíc? Tím své budoucí zaměstnavatele jistě oslním. A co teprve moje znalosti a dovednosti! No, jak to říct... nemám problém zvládnout milion úkolů zaráz, ale pořádná potíž začíná, mám-li se soustředit jen na jednu jedinou věc. Mozek je najednou zmaten a neví co si sám se sebou počít. Už ani nejsem schopná jen tak koukat na film, aniž bych u toho neskládala prádlo, neřešila zprávy v mobilu nebo alespoň nesjížděla fotky na Instagramu.

Excel, workflow, KPIs, kompetence, teambuilding, BOZP... taková sprostá slova na mě prosím zatím nevytahujte, ať se nevystraším! Co tak třeba místo toho do detailů probrat záležitosti jako montessori, barefoot, laktaci či BLW metodu...? Jo, to je ta, jak děcka žerou všechno rukama rovnou z vašeho talíře, místo abyste jim tu mrkev rozmajdali! Cože, funkce VLOOKUP? Netuším o čem mluvíte, ale dobrý funkční oblečení na děcka seženete třeba na Fléru! Anebo se pojďme pobavit o tom, jak přežít rýmičku u ročního dítěte! Myslím vaše přežití, ne dítěte. Klíčem k úspěchu je totiž víno. Hodně vína. Ptáte se mě na moje kladné stránky? Tak paní, na to už se dobrej personalista dávno neptá, ale když už to chcete vědět, tak je se mnou prý sranda. Čím víc vypiju, tím je dokonce větší. Jo a někdy přijdu do práce. Neříkám, že včas, to asi nečekejte, ale občas sem přijdu. Fakt. Tady mě prosím máte, váš budoucí zaměstnanec snů!

Tohle mě tedy poslední dobou vrtá v hlavě. Do práce mě naštěstí nenutí žádná existenciální potřeba, ale čistě moje hlava, která by už asi potřebovala zaměstnat něčím novým. Taky moje sebevědomí, které by nutně potřebovala vzpružit. A v neposlední řadě moje kreativní já, které by chtělo tvořit něco, v čem uvidím smysl a co mě bude bavit. To je pro mě asi zásadní. Najít práci nebo projekt, který mě bude nabíjet a někam posouvat, který mi bude dělat radost. S lidmi, kteří mě budou motivovat, podporovat a inspirovat, ale taky případně pochopí, že když jsou děti nemocné, jde všechno ostatní stranou. Pokud se rozhodnu věnovat svůj čas a energii jiným směrem než do svého domova, musí to být činnost, která mě obohatí natolik, abych se s o to s větší radostí vracela zpátky do tepláků k dětem. Možná jsem úplně naivní koza, ale věřím, že až něco přijde, bude to přesně ve chvíli, kdy to přijít má. A já ten "osud" můžu zatím třeba jen zlehka pošťuchovat.

A co vy? Pracujete při mateřské? A pokud ano, tak proč jste se tak rozhodly a jak to zvládáte vybalancovat?