S krakeňátky v karanténě

Tenhle článek si tak nějak píšu hlavně pro sebe. Chci se k němu s odstupem času vrátit a uvědomit si, jaké to vlastě bylo, ocitnout se úplně neplánovaně, na víc jak dva měsíce, s dětmi doma v izolaci. Svět se nám už skoro vrátil do normálu a já tuším, že tahle zvláštní zkušenost mi možná ze vzpomínek postupně vyšumí, což bych opravdu nechtěla.

Pro mě osobně totiž karanténa nebyla vůbec zlá. Mateřská dovolená je svým způsobem karanténou sama o sobě, takže jsem si na lehký social distancing za těch více jak pět let už docela zvykla a tohle mě vlastně nerozhodilo. Ale tahle situace s sebou přinesla samozřejmě i spoustu nového, pro nás doma převážně pozitivního. Tohle můžu říct samozřejmě jen proto, že mám to velké štěstí, že nejsem majitelkou žádého malého byznysu, který se mi zhroutil pod rukama a mám muže, který dělá v IT, takže jeho práce se krize taky nějak výrazně nedotkla. Mně práce tedy ubylo hodně, jelikož firma nasadila šetřící opatření a já jako externista spadla ze svých příjemných čtyřiceti hodin měsíčně na dvacet i méně. Ale vzhledem k tomu, že jsem stále oficiálně na rodičáku, a tomu, že jsem se bez jakékoli možnosti hlídání (babičky se nám izolovaly) musela najednou non stop starat o dvě malé děti, tak mi tohle zkrácení přišlo úplně vhod.

Co nám konkrétně tedy karanténa dala?

Tátu doma

Muž, který se roky vyhýbal home officování s tím, že děti ho prý pracovat nenechají, nemá tady tak dobré podmínky jak v kanclu a bla bla bla... najednou zjistil, že to jde. Že to jde úplně v pohodě, a že se mu to vlastně líbí. Díky tomu, že jeden pokoj nám slouží jako "pracovna" (do doby, než se děti jednou rozhodnou rozdělit), má svůj klídek, kam si ráno zaleze, v poledne se snese dolů za námi k obědu a pak v práci pokračuje. Odpoledne skončí a hned si může hrát s dětmi. Mezitím mu tam děti sice občas vletěly jako dvě střely, vyžadovaly pustit písničku do sluchátek, vytisknout omalovánku nebo si zabušit do klávesnice, ale rychle se naučily respektovat to, že táta pracuje a nesmí být moc rušen. A já mu tam jako vzorná manželka po nich posílala dvakrát denně svačinku a starala se, aby se nepředřel. S úderem čtvrté jsem ho lehkým nátlakem přiměla, aby to zapíchl, strčila mu obě děti, již kompletně vybavené na hřiště, a měla chvíli vytoužený voraz. Kéž by tohle zůstalo i do budoucna, táta na HO je prostě boží.

Extra playtime

První týden či dva byl těžký, to přiznávám. Děti byly totálně neschopé se samostatně zabavit, já se neustále snažila něco udělat do práce, odpovídat na maily a do toho řešila jejich spory o hračky. Bylo to únavné, demotivující a já byla téměř permanentně vytočená. Spílala jsem v duchu všem babičkám a tetičkám, že nemůžou hlídat, štval mě muž trůnící si v klidu ve svém pokoji se sluchátkami na uších, kterého se naše dění dole netýkalo. A pak jsem to všechno tak nějak pustila. Práce ubylo, protože z mé pozice nebylo potřeba moc věcí řešit a děti mi stejně tu možnost nedaly. Přestala jsem se tím trápit a začala si naopak společný čas užívat. Vyrobila jsem dětem na nástěnku denní režim, aby naše dny neplynuly v úplném chaosu a měly nějaký řád. Najednou mi přestalo vadit, že mě nenechají sedět v kuse ani deset minut u počítače a začala jsem si tu jejich hlasitou přítomnost naopak užívat. Chodili jsme ven jak často to šlo, trávili čas na zahradě a děti začaly být doma víc a víc samostatné a nevyžadovaly moji asistenci u každé hry. Samozřejmě se rvou úplně stejně často, jako si hezky hrají, ale o tom ty sourozenecké vztahy prostě jsou. Bitka a láska. Tulení, facka. On mě pokousal, ona mě bouchla, pusa, rána pěstí... Snažím se do jejich sporů zasahovat co nejmíň a zařvu až ve chvíli, kdy to začíná pro jednu stranu vypadat nebezpečně.

Propojení

Ano, po těch víc jak dvou měsících intenzivního bytí doma jsem se s těmi malými smraďochy cítila opravdu silně propojená. Až tak, že ráno, když vstávám o hodinu dřív než oni, tak se na ně těším, jak budou zase k sežraní, až se celý rozespalí a pomačkaní vykulí z postele. Večer je při uspávání oba tulím a mazlíme se víc než jindy. I naše nekontaktní Matilda mě kolikrát chytne za ruku a pošeptá mi, že mě má ráda (jo, ale taky mi občas řekne, že smrdím, že mám velké měkké břicho nebo proč nemám tak hezké vlasy jako teta Alča...). Je to zvláštní, ale přijde mi to najednou všechno takové intenzivnější. To, jak mi rostou před očima, jak se ve všem strašně rychle posouvají a mění. Vždyť Mikeš už mluví ve větách a vede s Máťou neskutečně vtipné dialogy. Matilda je sice schopná ho zmlátit do kuličky, ale taky ho umí kompletně převlíknout, dát ho vyčůrat i utřít mu zadek :) Denodenně na ně koukám, jak úžasní tihle malí človíčci jsou, jak jsou vtipní, chytří a ... hlasití :) Několikrát za den mě napadá otázka jestli jsou opravdu skuteční? Opravdu tu jsou? Jsou fakt moji? Moji! Na tyhle pocity předtím rozhodně nebylo tolik času jako v době izolace a já si tohle prozření maximálně užívám i teď. Ale nebojte, taky mě vysírají... často a hodně! :)

Chuť minimalizovat

Zase jsem v sobě probudila minimalistu, který nesnáší, když má kolem sebe moc věcí. Postupně jsem se v prvních týdnech karantény vrhla na vyklízení všech kuchyňskýcj šuplíků a skříněk, pak se přemístila na koupelnu, lékarničku a skříně s oblečením. Neuvěřitelně mě to uklidňovalo. Každý týden jsem do kontejnerů dovlekla několik pytlů oblečení, hraček a věcí, které nepoužívám, a s každým odneseným pytlem mi bylo líp. Teď se jen naučit to všechno zase nenahromadit zpět, protože se opět začíná objevovat pocit, že doprčic nemám vůbec nic na sebe...

Cvičení

Logicky, spotřeba čokolády rostla úměrně s časem stráveným doma. Kolikrát než abych na ty krakeňata zase zaječela, tak jsem si raději nacpala čtvereček do pusy. Nakonec nezbývalo nic jiného, než najet zase na nějaký pravidelný hejbací režim. A protože přes den jsem schopná cvičení neustále odkládat, až do chvíle, kdy už je moc pozdě večer, nezbylo mi nic jiného než se vyhecovat na ranní cvičení. Takže budíček 5:40, v šest na značkách, ušlapu si ranních 5km na orbitrecu a u toho poslechnu nějaký podcast a pak šup s karimatkou na zahradu, kde dám další půl hoďku jakéhosi pseudo jógo posilování. Úplně nejlepší jsou ty rána, když celý dům ještě spí a děti přicupitají až když už mám odcvičeno a jen tak sedím na zemi a koukám do zahrady. I kdyby byl celý zbytek dne naprd, tak tohle ráno mi nastartuje pokaždé skvělou náladu.

A co negativního mi karanténa přinesla?

Rozhodně zbytečně hodně času stráveného prokrastinací na sociálních sítích. Najednou jsem se přistihovala, jak beru mobil do ruky několikrát za hodinu, sjíždím věci, které mě vlastně vůbec nezajímají a neustále se tímhle vytrhávám z přítomného momentu. Makám na tom, sociální sítě jsem smazala z mobilu a snažím se tam teď chodit opravdu minimálně a hlavně vždy s nějakým cílem.

Lenivost, která přišla po prvních týdnech uklízecí a třídící euforie. Velké plány najet na ukrutný sebevzdělávací režim, poslouchat denně webináře a číst rozvojové knížky, se postupně nějak rozplynul. Často jsem měla i pocit, že jsem v jakési vakuu, kde se nedokážu ani chvilku soustředit na jednu věc, nic mě nebaví a neustále myšlenkami někam odbíhám. Takže ne, nenatrénovala jsem ani kontingenční tabulky, ani psaní všemi deseti a na stole mi leží asi pět rozečtených knížek, kterými se pořád ještě nějak nemůžu prokousat.

Teď nás ale čeká léto a já se na něj opravdu těším. Poslední léto na rodičáku. Poslední léto, kdy nemusím řešit, kolik mi zbývá dovolené. Asi poslední léto, kdy budu jen a jen máma a nebudou mi život komplikovat žádné velké pracovní závazky a termíny. Na to, jaké změny potom přinese podzim, jsem opravdu zvědavá...

Tohle je zřejmě jeden z posledních, možná vlastně ten úplně poslední článek tady na blogu. Blog byl pro mě víc jak pět let velkým koníčkem, skvělým zpestřením mateřské a možností vypsat se ze svých splínů, sdílet ty nejsmutnější i nejkrásnější chvíle. Je pro mě sbírkou příběhů, které bych často nevymyslela, i kdybych chtěla. V nejlepším se má přece přestat. A mně je teď s krakeňátky úplně nejlíp, co kdy bylo. Jsou z nich skvělí parťáci, kteří jak rostou, tak mám pocit, že mám čím dál menší právo o nich takhle veřejně psát. Navíc vlastně není o moc čem, pokud bych nepsala pořád jen o tom, jak skvělí a úžasní jsou. Pryč jsou uřvaná miminka, probdělé noci a dny strávené houpáním kočárku... Kdyby šel čas zakonzervovat, udělala bych to právě teď, protože tenhle věk je prostě D O K O N A L Ý.

Mám pocit, že blog má buď bavit nebo inspirovat a já nemůžu nabídnout ani jedno z toho. Nevylučuju ale, že můj návrat do plně pracovního režimu bude jednou stejně krkolomný jako moje začátky mateřství a já budu mít zase potřebu se z toho vypsat. Zatím se mějte krásně, užijte si léto a třeba někdy navi...:)

Fotky od nejšikovnější Helena Bortlíčková Photography